Článek
Teď jsem na řadě já. Jak já si to nastavím. Tak bude. A půjdu cestou tou laskavou. Sama k sobě.
I když venku mráz mě štípe do tváří, já uvnitř naději a víru nesu. Co neztratí se. Co vyživovat ji bude vnitřní žár.
To jsem já, ve spojení s tebou. Ty ukážeš mi cestu srdce.
Po ní kráčím nezatížená. Ve stavu beztíže. Vyrovnaná. Se svými démony, co dříve tížili mne. Nohy byly uvízlé v blátě mračivých dnů. Už ne.
Vybředám. A kráčím. Krokem vítězů. Ty pochybnosti o mně samotné spálil žár. Toho ohně, co uvnitř plápolá.
Je třeba zkrotit jej, by nenapáchal škody. Udržet jej v rovnováze. Nerozdmýchávat větrem, trochu hasiti vodou, proměňovat ho svým srdcem.
Tlukoucím.
A jít dál. Cestou lásky. Cestou sebelásky, co spojena je s Vesmírem.
S úsměvem AnJel.
