Článek
Procházím koridorem. Na konci jen já a tvoje světlo. Nebojím se. Ten strach je už překonán.
Vím, že jdu správně. Vedeš mě. Už odhozeny veškeré mé strachy a úzkosti. Všechny mé nenaplněné tužby. Všechny přetvářky ega, co schovávaly se za moji duši.
Vše ponecháno kdesi. Tam, kam já se nevracím.
Jdu jinou cestou. A oslavuji tebe. Tu průzračnou živoucí sílu.
Jsme oproštěni. Už ničeho se nedržíme. Procházíme koridorem. Víme, že tady jsme vždy chtěli dojít. Jen nevěděli jsme, že cesta tak klikatá.
Občas skane slza. Dojetí. To, že my jsme ty. My jsme bližní náš. A často na to nemyslíme. A nekonáme. Tak, aby bližní byl blízko.
V srdci nezacelená škvírka. V srdci trocha žalu zbývá. Radost tichá i tichý žal. Přesně polovina. By mohla se scelit. Ta srdce. Pokojná. I bojující.
Vnímáme a cítíme. Docházíme. Procházíme cílovou rovinkou. Už uvolňujeme to napětí a rozhlížíme se.
Je pohled to náš jímavý v koridoru zatmění. I když slunce na chvíli má zakrytou tvář, uvnitř přece žár. Síla, co vede nás dál.
S úsměvem AnJel.
