Článek
Tak jemnou a všeprostupující. Chytil jsi mě za ruku a já přišla blíž. K Tobě. A zeptala se:" Kdo jsi?"
Odpověděla mi jen ještě větší blaženost. Okamžiku. Co trvá. Já v Tobě kráčím. A ty ve mě. Vidíme našima očima. Vše, co je skryté se nám ukazuje. Jsme tiše a hluboce spojeni. A uvnitř sebe cítíme puls Země. A napojení na Vesmír.
Noční déšť zmizel a temné strachy taky. Vykukuje slunce a rozpouští poslední zbytky tmy. Kterou jsme přijali. Je v nás, je naší součástí. Když víme, co je v nás, co neseme si, vše je lehčí.
Na chvíli jsme rozpolcení. Ale jen na chvíli.
Co je to chvíle života? Je to puls a impuls se pustit. Do akce, co je nám třeba. Abychom vyrostli. Rosteme a rezonujeme s tím. Lehce a v klidu.
Rozezníváme se na vyšší úrovni chápání. Svých životů. Smysl je dán.
My opěvujeme život. Jaký je. Kde přetéká, jej usměrňujeme. Kde v nedostatku, jej doplníme.
Prociťujeme misky vah. A vyvažujeme. Je to hodinářská práce. Na konci jsme my, jak máme být. V mírném chápání sebe. V mírném chápáním ostatních. V mírném chápání všeho. Kolem nás, co mění se.
My stojíme ve středu vah a na něm balancujeme. Svou sílu neskrýváme, hrdě ji ukazujeme. S mírností. S vděčností. Že spolu jdeme.
S úsměvem AnJel.
