Článek
Stojíc před ním, obcházíš a zkoumáš, jak jej překonat.
Stála tam před tím rozlíceným davem, co házel kameny. Ona se nedokázala ochránit. Nevyšlo z ní ani slůvko. Na obranu sebe. A když dav už odcházel, ona také odešla. Nakonec. Bez pocitu viny, křivdy, ani potřeby se obhajovat. Ten dav by ji stejně neslyšel.
Vyšuměl a odešel.
Ona tu stojí s prázdnýma rukama. Necítí se ponížená. Ani zneuctěná. Není plná studu, jak tomu bylo dřív - před pár stoletími. Tam si tyto pocity prožila a uložila do své spirály. Do spirály kolektivní energie.
Dnes už chtěly být propuštěny. Neb na ně tu nezbývá místa. Propouštím je a zůstávám klidná.
Bouře projde. Prochází okolo mne a já ji vidím, vnímám. Nesouzním s ní. Nehodnotím. Nejsem tím kamenem, co hodím.
S úsměvem AnJel.
