Článek
Po tváři mi stéká slza posledního smutku z minulosti.
Ten stín mě trápil. Dlouho. Dnes už na něj nemám v sobě prostor. Musel odejít. Ten smutek. Nechtěného. Nevítaného. Toho, co dlouhá léta bylo mojí součástí.
Propouštím všechny smutky, co neslouží a jen drásají. Vše uklidím. Nakládám zbytky nákladu a odvážím.
Zbude jen malá vzpomínka. Umenšená.
Emoce, co drásaly mě jsou odžity. A teď propuštěny. Opouští mé tělo, které pod nimi skomíralo. A nemohlo se nadechnout.
Svobodně.
Už nadechuji. Je čerstvo. Je milo. Ten vánek se snoubí ve mně. Vidím jasněji.
A mimoděk se usmívám. Ten úlevný pocit propuštění minulosti spolu se zpěvem ptáčků, ve mně rozhostil mír.
S úsměvem AnJel.
