Článek
A náhle uviděla, jak se chová. K sobě. K ostatním. A v těch vztazích nechtěla zůstat. Musela to změnit.
Jinak by zahynula. A tak zahynulo její staré já, kterým byla. Dřív.
Slíbila si: „Budu tu pro sebe. Ale neoddělená od sebe.“ S tebou, ty jemná nitko, co spojuješ srdce mé se světy. Okolními.
Ten odchod od minulosti byl tak potřebný. A hodnotný.
Spadla zátěž. Co tu bývala. A uvolnila se síla, co nemohla proudit. Svobodným tělem. Ta mysl, co svazovala a trýznila, ta zanikla. Sjela po ní do matičky Země. Vyživila její půdu.
A v tobě zůstal volný prostor. Pro to nové. Nové rozměry tvého života.
Ten dosavadní, plný přetvářky a umělého ega, skončil.
Teď je čas žehnat cestě. Svojí. I těch ostatních. By došli tam, kam je srdce vede.
Tam hodnotný život najdou, co zve se rájem.
S úsměvem AnJel.
