Článek
Nemohu přemýšlet za tebe a dělat z tebe oběť. Pořád tě stavět do role oběti.
Nelze totiž nic vynutit. Každý se rozhodujeme dle svých možností i pohnutek. Tak to je. Proto je život tak pestrý.
Nechávám být své lpění na tom, jak by to mělo být. A není. Není to tak, jak já bych chtěla. Je to jinak. Já přijímám to. Je to dobré. Správné. Protože už nelpíme na představách.
Už nevytváříme žádné iluze. Mysl vyčištěná. Já oproštěná.
Zodpovědná za svoje city, pocity, otázky i odpovědi. Co ve mně jsou ukryty. Už ukazuji je navenek.
Zdá se mi, že není o ně zájem. Že jdu sama. Že není nikdo, kdo se zajímá o to, jak se cítím. Možná ten smutek cítím já a on prosakuje ven.
A venku nikdo mi nepodává ruku, abych se opřela. Alespoň na chvíli. To vhání mi slzu do očí. Poslední smutek, co bolí. Nelze nikoho přinutit, aby miloval.
S úsměvem AnJel.
