Článek
Nevyživuji domněnky. Přestřihuji tu pupeční šňůru, co pojila mne s nimi. Je to živé a bolestivé. Přesto to udělám.
A získám svou sílu zpět.
Nemohu už lpět. Na něčem, co neslouží mi. Ani vztahu. Už s prvním nádechem mým cítím úlevu. Až na fyzickém těle.
Oproštěna. Odhalena. Od rádoby „pravdy“, co mučila mne. I ostatní zúčastněné.
Jaká úleva přichází. A ruku v ruce pocit dostatečnosti. Sounáležitosti se sebou. Jakoby poslední střípek byl nalepen na to místo, co jeho jest.
Zapadl a září. Už ví, kam patří.
A my si uvědomujeme svou hodnotu. Co máme tu sami pro sebe. To vědomí, že jsme celiství, nás naplňuje.
Do poháru žití padla ta kapka sladkosti. Už není hořký. Je lahodný.
My ochutnáváme po doušcích a opatrně jej vychutnáváme. S tím dobrým pocitem. Jsme tu správně.
S úsměvem AnJel.
