Článek
Začínám tvořit z překonaného. Překonaného pocitu nedostatečnosti. Dívám se na sebe jako na úctyhodnou bytost. Skvělou. Učenlivou. Takovou, co toho již hodně dokázala.
Věřím sobě. Svému životu, co miluji. Trvalo dlouho než jsem to uviděla. Že stojím na místě tvůrce.
Až jsem vyrostla, zjistila jsem, že svět co byl, je samá neúcta. Ta nepokora na mě křičí. Nelze tím dál trpět. Je třeba se zvednout.
Zlomit, odlomit, odhodit tu hůl, co myslela jsem, že mi slouží. Už ne. Nejde to. Stahovalo by mě to dolů. A tam já nechci. Život bez barev a vášní nechci žít. Dávám mu vale.
A jdu svojí cestou. Co svítí na mě v dáli. Já radostná vykračuji. Vše odehráno uvnitř. I navenek. Tam projeví se.
Přes bolest, co na srdci mi posedává. Už několik dnů. Či let. Je třeba se vzchopit. Uchopit svou sílu, co je mocná.
A jít dál. Přes příkoří, neúctu, zlobu. Sebrat tu sílu, co v prachu cest mi ležela u nohou a já ji skrze slzy bolesti neviděla.
Už jdu…
S úsměvem AnJel.
