Článek
Nedávno se mě jeden z redaktorů Seznam Zpráv zeptal, jestli podle mé zkušenosti Češi změnili svůj vztah k Ukrajincům – zda je nálada ve společnosti negativnější a jestli se změnilo i to, jak se k nám lidé v běžném životě chovají.
Na otázku jsem odpověděla poměrně obsáhle. A protože se do krátké odpovědi podle mě nevešly všechny důležité souvislosti, rozhodla jsem se svůj pohled zveřejnit celý.
Otázka vývoje společenské nálady a postojů vůči Ukrajincům je velmi komplexní. Pokud bych ale měla na otázku proměny nálad odpovídat stručně, řekla bych, že ano ve veřejném prostoru nepochybně stoupá nenávist, narůstají případy urážek a dochází k nebezpečné normalizaci projevů agrese vůči Ukrajincům. Zároveň se ale v realitě nijak nezmenšuje ochota mnoha lidí pomáhat. Česká společnost se podle mě změnila méně, než se změnil samotný způsob, jakým se o Ukrajincích mluví v politice a jak jsme vnímáni.
Pomoc kolem mě například rozhodně nezmizela. Znám mnoho lidí, kteří pomáhají už více než čtyři roky. Bezprostředně po začátku invaze v roce 2022 dominovala v české společnosti spontánní obrovská vlna solidarity, okamžitá pomoc a jakýsi pocit krizové mobilizace. Převládal pocit, že jde o mimořádnou situaci, která snad nebude trvat dlouho. Mnoho lidí tehdy očekávalo, že se uprchlíci během několika měsíců vrátí domů.
Po více než čtyřech letech války ale situace vypadá jinak. Je přirozené, že takto vysoká míra emocí a soustředěné pozornosti nemohla trvat neomezeně. Během uplynulých let česká společnost z logiky věci přešla z režimu „krizového přijetí“ do fáze dlouhodobého soužití. Společnost je unavenější, válka se stala součástí každodenní reality a s tím se přirozeně změnil i pohled na Ukrajince. Už se neřeší jen humanitární pomoc, ale také integrace, bydlení, školství nebo pracovní trh.
Velký rozdíl vnímám mezi sociálními sítěmi a skutečným životem. Když člověk otevře Facebook pod článkem o Ukrajině, může získat pocit, že Češi Ukrajince téměř nenávidí. Jenže moje každodenní zkušenost tomu neodpovídá. Ve skutečném životě se mnohem častěji setkávám se slušností, respektem a ochotou pomoci než s otevřenou nenávistí. Sociální sítě fungují jako zesilovač emocí. Nejsou zrcadlem společnosti, ale spíše lupou, která zvětšuje to nejhlasitější. Negativní komentáře vyvolávají další reakce, algoritmy je šíří a člověk pak snadno získá pocit, že představují většinu. Přitom mnoho lidí, kteří Ukrajinu podporují nebo prostě považují pomoc za normální věc, se do internetových hádek vůbec nezapojuje. Nepíšou komentáře a prostě dál dělají to, co považují za správné.
Na druhou stranu, i přes tuto zkušenost sama na sobě vnímám, že se nálada v určitých momentech viditelně proměnila. Stává se mi teď například na zastávce, že když mluvím po telefonu ukrajinsky, někdo kolemjdoucí si neodpustí útočnou poznámku typu „táhni domů“. Dříve se mi to stávalo jen zřídka.
Bohužel také stále častěji vnímám, že se na některých úřadech zhoršil přístup k ukrajinským občanům. Zatímco v prvních měsících po začátku války převládala vstřícnost, trpělivost a snaha pomoci, dnes mám z vlastní zkušenosti pocit, že se častěji setkáváme s menší trpělivostí, odtažitostí, nebo dokonce s otevřeně nepřátelským chováním ze strany některých úředníků. Nechci tím říct, že by se tak chovali všichni zaměstnanci úřadů, stále potkávám mnoho profesionálních a empatických lidí, kterým patří velké poděkování. Přesto mám pocit, že po více než čtyřech letech války se na některých místech projevuje vyčerpanost, vyhoření a postupný průnik negativní politické rétoriky.
Nemyslím si tedy, že by tuto náladu vytvářeli běžní lidé sami od sebe. Zásadní viníky vidím v politické reprezentaci a způsobu, jakým s tématem pracuje. Téma Ukrajiny se stalo levným nástrojem politického boje, předvolebních kampaní a souvislé rétoriky. Změnil se i samotný přístup státu – dochází k postupnému omezování podpory a zpřísňování pravidel napříč všemi oblastmi, od přímé sociální a humanitární pomoci až po konkrétní strategické a vojenské iniciativy. Pro část veřejnosti to pak působí jako signál, že vstřícnost a podpora mají své hranice nebo že už nejsou prioritou. Mnozí z politiků navíc aktivně přispívají ke zhoršování atmosféry. Často sami přebírají narativy namířené proti Ukrajincům, straší veřejnost nebo přímo šíří zjednodušující mýty a dezinformace, jen aby získali politické body. Zářným příkladem je rétorika hnutí SPD. Přestože reprezentuje spíše hlasitou menšinu, jejich předseda je dnes třetím nejvyšším ústavním činitelem státu. Když se otevřené útoky, strach a dezinformace šíří přímo od vládních činitelů, lidé získají pocit, že je v pořádku takto se vyjadřovat a přenášet nenávist do běžného života.
Myslím si také, že dnešní náladu ovlivňuje únava – a tím nemyslím únavu z války nebo ze samotné přítomnosti Ukrajinců. Jde o celkovou vyčerpanost společnosti ze socioekonomického tlaku. Lidé už roky řeší vysokou inflaci, drahé energie, nedostupné bydlení a vlastní životní nejistoty. V unavené společnosti pak vzniká úrodná půda pro hledání obětních beránků. Je to univerzální lidský mechanismus: když je zátěž příliš velká, má veřejnost tendenci svalovat vinu na ty, kteří jsou nejvíce na očích ať už jsou to politici, nebo například různé menšiny.
Zároveň dochází k zajímavému psychologickému posunu. Posunuli jsme se od krizové mobilizace k otázce soužití – tedy k tomu, jak vedle sebe dlouhodobě fungovat a dělit se o společný prostor. Proměnil se také samotný obraz Ukrajinců. Na začátku byli vnímáni primárně jako pasivní oběti války, což bylo pro většinu společnosti snadno akceptovatelné. Dnes se ale osamostatňují, učí se česky, zakládají firmy, studují, kupují si vlastní bydlení a budují úspěšný život. Přestávají být pouze příjemci pomoci a stávají se běžnou součástí české společnosti.
A právě tady podle mě také vzniká určitá změna nálady. Spousta lidí si totiž uprchlíka stále představuje výhradně jako někoho zranitelného a v podřízené pozici. Když pak vidí, jak z pasivního člověka v nouzi vyroste sebevědomý soused nebo podnikatelská konkurence, naráží to u části veřejnosti na osobní frustraci, nebo dokonce závist. Přitom právě to, že se lidé postaví na vlastní nohy, je přece hlavním cílem každé úspěšné integrace.
Neříká se mi to snadno, ale za ty roky se pochopitelně objevily i jednotlivé případy porušování zákonů nebo problémového chování ze strany některých lidí z ukrajinské komunity. Tyto incidenty bývají v médiích i v politické debaty výrazně dramatizovány a zneužívány k plošnému zobecňování. Právě to zásadně přispívá ke změně společenské nálady a na základě selhání jednotlivců se pak vnímaný strach a předsudky přenášejí na celou komunitu, ačkoliv oficiální data jednoznačně ukazují, že k žádnému extrémnímu nárůstu kriminality nedochází.
Ano, vnímám, že se společenská nálada částečně změnila. Přesto si myslím, že by bylo chybou hodnotit vztah Čechů k Ukrajincům jen podle nejhlasitějších hlasů nebo komentářů na sociálních sítích. Pokud budeme neustále hledat to, co nás rozděluje, rozdíly budou stále větší. Pokud ale budeme vycházet z každodenních zkušeností lidí, kteří spolu žijí, pracují a setkávají se, zjistíme, že toho máme společného mnohem více, než se na první pohled zdá.
