Článek
Nerozumím tomu, co se od března roku 2023, kdy Mezinárodní olympijský výbor přijal omezení vůči Rusku, vlastně změnilo. Rusko stále vede útočnou válku proti Ukrajině. Každý den dopadají rakety na města, umírají civilisté včetně dětí. Rozhodnutí MOV zrušit suspendaci Ruského olympijského výboru považuji za nepřijatelné a zcela neobhajitelné, protože vysílá signál, že ani pokračující agrese a porušování mezinárodního práva nejsou dostatečným důvodem k zachování sankcí. MOV to celé alibisticky zdůvodnil tím, že toto rozhodnutí přišlo po údajném detailním právním rozboru v souvislosti se začátkem kvalifikačního období na Olympiádu 2028. Ruský olympijský výbor prý formálně vyloučil ze svých řad regionální sportovní organizace nacházející se na dočasně okupovaných územích Ukrajiny a písemně potvrdil, že tam nebude vyvíjet žádnou činnost.
Opravdu tedy stačí provést tento administrativní trik a problém je vyřešen? Znamená to snad, že okupace skončila? Že přestaly dopadat rakety na Kyjev, Charkov nebo Oděsu? Že se tisíce unesených ukrajinských dětí vrátily domů? Že byli propuštěni váleční zajatci? Nebo že Rusko přestalo zabíjet civilisty? Pokud je odpověď na všechny tyto otázky záporná, pak nechápu, proč právě nyní přichází tak zásadní změna postoje. To je nefalšovaný alibismus a výsměch všem obětem této agrese.
Reakce Ruska na tento krok na sebe nenechala dlouho čekat. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov označil rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru za pozitivní signál a vyjádřil naději, že půjde o začátek postupného rušení dalších omezení, která v posledních letech komplikovala účast ruských sportovních struktur v mezinárodním olympijském systému. Není divu, že Moskva tento krok vítá. Pro ruský režim totiž nejde jen o sport. Každý podobný krok bude využit jako důkaz návratu Ruska na mezinárodní scénu a zároveň jako potvrzení, že jeho mezinárodní izolace postupně končí, že svět je opět ochoten Rusko přijímat jako respektovaného partnera a že západní instituce navzdory pokračující válce postupně ustupují od dříve přijatých omezení.
Současně Rusko často argumentuje tím, že sport má být spravedlivý a že všichni sportovci mají mít stejné podmínky. Jenže právě Rusko je tím, kdo tyto podmínky systematicky ničí. Jak může mít ukrajinský sportovec stejné možnosti jako jeho ruský soupeř, když noc tráví v protileteckém krytu a druhý den nemá kde trénovat, protože jeho stadion nebo sportovní hala byly zasaženy ruskými raketami?
Podle údajů ukrajinského Ministerstva mládeže a sportu z června 2026 bylo po celé Ukrajině poškozeno nebo zcela zničeno 891 sportovních zařízení. Jak lze mluvit o rovných podmínkách, když jedna země cíleně ničí sportovní infrastrukturu té druhé?
Více než 3 000 ukrajinských sportovců navíc dobrovolně přerušilo své kariéry a narukovalo do armády. Místo toho, aby bojovali o medaile na světových šampionátech nebo olympijských hrách, dnes bojují za vlastní život, za svobodu, nezávislost a samotnou existenci své země. Cena, kterou ukrajinský sport za tuto válku zaplatil, je obrovská. Od začátku plnohodnotné invaze zahynulo nejméně 682 ukrajinských sportovců a trenérů. Dalších 19 sportovců se stále nachází v ruském zajetí, 13 je pohřešovaných a 23 se dosud podařilo vrátit domů v rámci výměny zajatců.
Za těmito čísly se skrývají konkrétní lidské osudy, zničené kariéry i nenaplněné sny. A nejde jen o profesionální sportovce. Rusko připravilo o budoucnost také tisíce dětí, které už nikdy nedostanou příležitost vyrůst, trénovat a jednou třeba reprezentovat svou zemi na olympijských hrách.
Pokud dnes někdo mluví o rovných podmínkách, měl by si nejprve položit otázku, kdo je neustále ničí. Není to Ukrajina ani Mezinárodní olympijský výbor. Je to Rusko, které je svou agresivní válkou systematicky narušuje.
Stejně často zaznívá argument, že sport nemá být o politice. Jenže ve chvíli, kdy sportovec nastupuje pod státní vlajkou, reprezentuje nejen sám sebe, ale také stát a jeho hodnoty. Navíc právě Rusko už mnoho let samo dokazuje pravý opak. Sport se stal jedním z nástrojů státní propagandy. Každé vítězství, každá medaile i každé vyvěšení ruské vlajky jsou doma prezentovány jako důkaz síly státu, správnosti a mezinárodního respektu.
Dalším problémem je skutečnost, že velká část ruských sportovců je členy Ústředního sportovního klubu armády (CSKA) nebo sportovní společnosti Dynamo, která je dlouhodobě propojena s ruskými bezpečnostními složkami. Mnozí z nich mají oficiální vojenské hodnosti, pobírají plat od ministerstva obrany a veřejně vystupují po boku armádních představitelů. Podle ukrajinské vojenské rozvědky (HUR) navíc CSKA dlouhodobě materiálně podporuje ruské jednotky bojující na Ukrajině, zajišťuje jim například speciální techniku, FPV drony či generátory, podílí se na militarizaci mládeže a aktivně šíří proruské válečné narativy také v zahraničí.
HUR zároveň zveřejnila seznam sportovců, kteří podle jejích zjištění různými způsoby podporují ruský režim, podílejí se na jeho propagandě nebo jsou úzce propojeni s ruskými ozbrojenými a bezpečnostními složkami. Mezi nimi jsou například rychlobruslařka Alexandra Sajutinová, běžkyně na lyžích Darja Něprjajevová a lyžař Savelij Korosteljov, kteří podle ukrajinské rozvědky navštívili okupovaný Krym. Na seznamu figurují také představitelé klubů CSKA a Dynamo, například fotbalový trenér Andrej Kančelskis, jenž podle HUR organizoval sportovní akce na dočasně okupovaných územích Ukrajiny, nebo trenér ruské běžkařské reprezentace Jurij Borodavko, který je příslušníkem Rosgvardije a zároveň působí v systému CSKA. Tyto skutečnosti podle mého názoru oprávněně vyvolávají otázku, jak důsledně je deklarovaná neutralita jednotlivých sportovců skutečně prověřována.
S ohledem na všechny tyto skutečnosti si znovu kladu stejnou otázku jako na začátku. Co se od roku 2023 změnilo? Pokud válka pokračuje, lidé stále umírají, ukrajinská města jsou dál ničena a statisíce lidí každý den žijí pod hrozbou dalších útoků, pak tomuto rozhodnutí jednoduše nerozumím.
