Článek
Zatímco my v českých a moravských kotlinách jsme si už zvykli na pletení pomlázek a ranní panáky slivovice, za hranicemi se o Velikonocích dějí věci, kterým úplně nechceme věřit. Jaro zjevně probouzí v lidech ty nejpodivnější nápady, a co víc, dokážou z nich udělat tradice ctěné po staletí. Dnes se podíváme na ty nejbizarnější zvyky, které se na různých kontinentech předávají z generace na generaci.
Norská obsese vraždami a kriminálními záhadami
Představte si docela běžnou neděli. Sedíte u stolu, popíjíte čerstvou kávu, ukrajujete plátek mazance a u toho si čtete o tom, jak někdo někoho ubodal v temné uličce. Tento fenomén se nazývá Påskekrim, což by se dalo volně přeložit jako velikonoční zločin, a pro místní obyvatele je stejně nepostradatelný jako pro nás malovaná vejce.
Celé to začalo docela nevinně. Psal se rok 1923 a v novinách se objevila nesmírně chytrá reklama na nový kriminální román. Byla napsaná tak přesvědčivě, že vypadala jako skutečná zpráva z černé kroniky. Seveřany to natolik sebralo, že se z toho stal národní sport. A tak tamní televizní stanice během svátků vysílají detektivky, krvavé thrillery, a když si koupíte krabici mléka, bude na ní vytištěná krátká hádanka s krimi zápletkou.
Bermudské nebe plné papírových draků
Z chladného severu plného zločinů se přesuneme do trochu přívětivějšího podnebí. Na Bermudách totiž na Velký pátek tamní obloha doslova ožije stovkami poletujících barev. Místní obyvatelé tráví týdny tím, že z papíru a tenkého dřeva konstruují nádherné létající draky, které se pyšní neuvěřitelně složitými geometrickými vzory. Tradice má poměrně pragmatický původ. Legenda tvrdí, že kdysi dávno se jeden místní učitel marně snažil svým žákům vysvětlit abstraktní koncept nanebevstoupení Krista. Když mu došla slova, vzal prostě papírového draka, vypustil ho vysoko do mraků a problém byl vyřešen. Vizuální pomůcka zafungovala tak skvěle, že se zvyk bleskově ujal po celém souostroví a dnes představuje jednu z nejkrásnějších svátečních akcí vůbec.
Španělská města ukrytá pod tajemnými špičatými kapucemi
Ulice historických měst jako Sevilla nebo Málaga se během takzvaného Svatého týdne zaplní tisíci tichými postav oděných do dlouhých splývavých rouch s vysokými špičatými kapucemi. Ty jim zakrývají kompletně celou tvář, ven vykukují pouze oči úzkými průstřihy. Účastníkům těchto průvodů se říká Nazarenos. Než si je ale začnete spojovat s americkým Ku-klux-klanem, je potřeba uvést věci na pravou míru. Španělská tradice je o staletí starší a její význam leží na úplně opačném konci hodnotového žebříčku.
Extrémně vysoké čepice, známé jako capirote, mají symbolizovat natahování se kajícníka směrem k nebi a Bohu. Maska přes obličej pak plní ryze praktickou funkci, protože zaručuje absolutní anonymitu. Místní obyvatelé tak mohou činit hluboké pokání za své hříchy, zpytovat svědomí a přitom vědět, že je zvědavý soused odvedle nepozná. Celé procesí je navíc doprovázeno temným duněním bubnů, vůní kadidla a masivními, bohatě zdobenými oltáři plnými soch. Tyto gigantické konstrukce nesou na svých ramenou desítky silných mužů a atmosféra v úzkých uličkách je v tu chvíli natolik hutná, že by se dala krájet nožem.
Řecké Korfu a destrukce hliněné keramiky
Kdybyste se náhodou na Bílou sobotu ocitli na řeckém ostrově Korfu, radím vám jediné: dívejte se hodně pozorně nahoru a nedržte se příliš blízko fasád domů. Úderem jedenácté hodiny dopolední se tam totiž rozpoutá naprosté peklo. Lidé ve velkém otevírají okna a vstupují na balkony, aby z nich s obrovským nadšením shazovali dolů na ulici těžké hliněné nádoby. Tyto džbány, kterým se v místním dialektu říká botides, jsou navíc často naplněné vodou, aby byla rána při dopadu co největší.
Tříštění keramiky o dlažbu tak doprovází naprosto ohlušující hluk, jásot davu a cinkání střepů odletujících na všechny strany. Řekové tímto hlučným způsobem symbolicky oslavují vítězství života nad smrtí a zahánějí strach. Zároveň se tím vrací do minulosti, kdy zemědělci vítali jaro tím, že zničili staré skladovací nádoby, aby mohli novou úrodu bezpečně uložit do úplně nových džbánů.
Krvavé filipínské ukřižování není pro slabé povahy
Zatímco rozbíjení váz zní jako docela fajn terapie na uvolnění stresu, přesuneme se teď někam, kde končí veškerá legrace. Filipíny jsou kapitolou samy o sobě a jejich přístup k Velikonocům je určen výhradně pro otrlé jedince. V některých provinciích, přičemž nejznámější je asi Pampanga, zažijete výjevy jako vystřižené ze středověku. Hluboce věřící muži se zde během dlouhých procesí dobrovolně a s plným nasazením bičují do krve, nebo se dokonce nechávají fyzicky přibít skutečnými hřebíky na dřevěné kříže.
Katolická církev sice tyto praktiky pravidelně odsuzuje, nicméně s místními obyvateli to ani nehne. Pro tamní komunitu představuje fyzické utrpení tu absolutně nejvyšší možnou formu osobního pokání. Vyjadřují tím vděčnost za zázraky, přežití těžkých nemocí nebo děkují za ochranu svých rodin.
Francouzská obří omeleta pro tisíce hladových krků
Po filipínských extrémech si musíme dát něco stravitelnějšího, a to tentokrát doslova. Městečko Bessières na jihozápadě Francie totiž pojalo oslavy z čistě gastronomického hlediska. Na Velikonoční pondělí tam neuvidíte nikoho běhat s pomlázkou, tam se prostě vaří. Kuchaři z váženého Bratrstva obří omelety se sejdou na hlavním náměstí a pustí se do práce, na kterou potřebují zhruba patnáct tisíc vajec. Tu obrovskou hmotu pak smaží na pánvi o průměru několika metrů a míchají ji nástroji, které připomínají spíše vesla.
Pokrm nakrmí tisíce návštěvníků a místních obyvatel. Jak se zrovna tohle stalo tradicí? Za vším prý stojí samotný Napoleon Bonaparte. Legenda praví, že když tudy jednou projížděl se svou armádou, zastavil se na jídlo a místní omeleta mu natolik zachutnala, že nechal okamžitě zabavit všechna vejce v širokém okolí. Přikázal tehdy překvapeným kuchařům, aby na obrovských ohních připravili gigantickou porci pro celou jeho hladovou armádu. A ve Francii se dobré jídlo zkrátka neodpouští ani nezapomíná.
Zdroje: dama.cz, kvety.cz
