Článek
Tašky hodí doprostřed chodby, jídlo zhodnotí slovy „tohle je hnusný, máma dělá lepší“ a zapadnou do obýváku k Playstationu. Když je po hodině slušně požádáte, aby si po sobě aspoň uklidily ty zablácené boty, váš partner vás vezme stranou a s vyčítavým pohledem prohodí: „Prosím tě, nech je být. Jsou tu jen na víkend, po tom rozvodu to mají těžké. Nebuď na ně tak zlá.“ A v tu chvíli jste se z milující partnerky, která se snaží vytvořit domov, zlou, hysterickou macechou. A to všechno jen proto, že váš chlap nemá koule na to být vlastním dětem otcem.
Být druhou ženou rozvedeného muže s dětmi je disciplína pro ty nejodolnější nátury. Pro okolí jste totiž většinou ta „nová“, ta, co se nasáčkovala do rodiny, a od které se tak nějak čeká, že bude našlapovat po špičkách, neustále se usmívat a všechno tolerovat.
Jenže místo toho, abyste s novým partnerem budovali společný život, ocitnete se v trojúhelníku mezi ním, jeho dětmi a jeho bývalou ženou. A hlavním viníkem vůbec nejsou ty děti. Tím hlavním problémem je pocit viny vašeho partnera, ze kterého se stal takzvaný tatínek z Disneylandu.
Víkendový lunapark a konec výchovy
Muži nesou rozpad rodiny jinak než ženy. Často si v sobě nesou hlubokou vinu za to, že dětem rozbili domov, nebo mají hrůzu z toho, že když s nimi nejsou každý den, děti je přestanou mít rády. A tak vymyslí ten nejhorší možný plán: rozhodnou se, že už nebudou rodiče, ale stanou se nejlepšími kámoši a animátory volného času.
Když si děti vezmou na víkend, najednou neplatí žádná pravidla. Čištění zubů se neřeší, večerka se odsouvá na neurčito, zelenina se nejí, protože by jí stejně děti nejedly. A on si přece ten svůj vzácný víkend s dětmi nebude kazit hádkami o úklid pokoje! Místo výchovy raději nakupuje drahé dárky, chodí do mekáče a dělá, co dětem na očích vidí. Z vašeho společného bytu se tak stane takový víkendový lunapark.
A jaká je vaše pozice? Vy jste ta, která v tom lunaparku dělá uklízečku, kuchařku a vychovatelku. Protože on se přece věnuje dětem. A když se pokusíte nastavit naprosto základní hranice běžného slušného chování, okamžitě se to otočí proti vám.
Hozená přes palubu z vlastního obýváku
Možná se na začátku upřímně snažíte. Chcete, aby vás jeho děti měly rády. Pečete buchty, vymýšlíte program, kupujete dárky k narozeninám. Jenže děti, zvlášť ty po rozvodu, přirozeně testují hranice. Budou drzé, budou zkoušet, co si k vám můžou dovolit. Je to jejich přirozený obranný mechanismus.
Ve zdravě fungujícím vztahu by se partner postavil za vás. Řekl by: „Tohle je moje žena a budeš se k ní chovat s respektem.“ Jenže rozvedený otec, sžírán pocitem viny, udělá přesný opak. Lekne se. Co když dítě doma řekne exmanželce, že na něj byla nová teta zlá? Co když k němu už příští víkend nebude chtít jet?
A tak začne děti omlouvat, poprosí vás, ať se stáhnete, nebo vám dokonce před dětmi vyhubuje, že jste moc přísná. Děti okamžitě vycítí, že nad vámi vyhrály a že nemáte v domě žádné slovo. Ztratíte jakýkoliv respekt a z vašeho vysněného vztahu se stane minové pole, kde se každý druhý pátek klepete hrůzou, s čím děti zase přijedou a kvůli čemu se s partnerem pohádáte.
Tohle není váš dluh
Pokud se v takové pozici právě nacházíte, musíte si uvědomit jednu naprosto zásadní věc: To, že se váš partner rozvedl, není vaše chyba. Jeho pocity viny nejsou váš batoh a vy nejste povinna ho za něj nést. Nemusíte ze sebe nechat dělat hadr na podlahu jen proto, že on nezvládá roli otce.
Je načase přestat být tou hodnou, tichou chápající partnerkou, která brečí zamčená v koupelně. Musíte nastavit hranice, a to ne dětem, ale jemu. Pokud děti nerespektují vás ani váš domov, je to jeho úkol to vyřešit. A pokud vás jeho dvanáctiletý syn vulgárně poslal do háje, odpoví tou starou známou alibistickou větou: „Nebuď na něj taková, má to těžké…“ – pak je možná načase sbalit mu kufry.
Zdroje: https://www.empoweringparents.com/article/the-disneyland-daddy/, https://www.narcissistapocalypse.com/blog/what-is-a-disney-dad/, https://renewsupervision.com/blogs/f/common-parenting-mistakes-after-separation-or-divorce
