Článek
Máma mu třikrát přidala maso, dojatě ho hladila po zádech a chválila ho, jaký je to dříč. Moje známá, úspěšná manažerka a matka dvou dětí, to u stolu přešla s úsměvem na tváři, ale v očích se ji zrcadlila křivda.
Je to pravděpodobně to úplně největší a nejpřísněji střežené tabu celého mateřství. Přiznat, že jedno dítě máte raději, že je vám povahově zkrátka blíž nebo k němu cítíte větší pud ho chránit, se totiž ve slušné společnosti rovná přiznání k vraždě. Každá máma totiž bude za každou cenu přísahat, že mezi svými dětmi nedělá absolutně žádné rozdíly.
Děti ale nejsou hloupé. Od útlého věku svými radary moc dobře vnímají, kdo je v rodině pomyslný princ na hrášku a od koho se tak nějak čeká, že bude poslouchat a nebude dělat problémy. A i když dospějeme, založíme si vlastní rodiny a odstěhujeme se na druhou stranu republiky, tenhle batoh s nálepkou „ten druhý vzadu“ si táhneme s sebou.
Zlatý chlapeček a holka, co to zkrátka „vždycky zvládne“
Podle psychologů tím takzvaným „zlatým dítětem“ (odborně golden child) bývá strašně často vymodlený prvorozený syn, případně nejmladší benjamínek. Matka si do něj promítne své vlastní nenaplněné ambice, nebo jde o dítě tak povahově přecitlivělé, že v ní spustí nezdravý ochranitelský pud.
Zlatému dítěti pak doma projde naprosto všechno. Přinese pětku z matiky? Zasedl si na něj učitel. Vyhodí ho v dospělosti z práce? Šéf byl evidentně psychopat. Nadělá si dluhy? Máma potají vybere stavební spoření a všechno za něj zaplatí s omluvou, že on za to přece nemůže, on je jen moc důvěřivý a svět je zlý. Zlaté dítě nemusí pro mateřskou lásku dělat vůbec nic. Stačí, že je.
A pak je tu ten druhý. Velmi často je to starší dcera. Říkejme mu ale „neviditelný sourozenec“. Odmalička byl vedený k samostatnosti. Rychle mu došlo, že máma má plné ruce práce s bráškou, tak prostě nezlobil. Nosil ze školy jedničky, o všechno se postaral, pubertou proplul bez křiku, aby nezatěžoval. Matka si na tenhle luxus velmi rychle zvykla. Neviditelné dítě dostalo nálepku: „To silné, co si vždycky poradí.“ Jenže v překladu do dětské duše tahle věta znamená: Na tobě mi nezáleží tolik, abych se o tebe musela bát.
Můžete se rozkrájet, ale nestačí to
Co z takových neviditelných dětí vyroste? Pravděpodobně jeden z takzvaných „overachieverů“, tedy lidí, kteří jsou chronicky a patologicky závislí na výkonu. Dřou v práci do úmoru, mají naklizené domy a všechno mají pod kontrolou. A jsou to nakonec přesně oni, kdo v dospělosti vozí stárnoucí matku po doktorech, platí jí obědy, malují jí byt a všechno zařizují.
Proč to proboha dělají? Protože tam někde hluboko uvnitř v nich pořád křičí to malé dítě. To dítě, které pořád naivně věří, že když se bude ještě o kousek víc snažit, když přinese tu pomyslnou jedničku s hvězdičkou, máma se konečně podívá a řekne: „Jsem na tebe tak pyšná. Děkuju, že tě mám.“
Ale ono to nepřijde. Místo toho si s válečkem v ruce vyslechnou od matky hodinový monolog o tom, jaký je ten pětatřicetiletý bratr chudák, protože ho píchá v kříži a nemá peníze na dovolenou. Neviditelné dítě se může doslova rozkrájet, může snést modré z nebe, ale matčino srdce už je zkrátka obsazené. Piedestal zlatého dítěte nic neohrozí.
Závod, který se nedá vyhrát
Největší průšvih téhle toxické výchovy je, že v ní nakonec prohrají oba. Neviditelný sourozenec se celý život potýká s pocitem méněcennosti. Nese si v sobě hluboký hněv, který otráví jakékoliv vztahy s bratrem nebo sestrou.
A zlaté dítě? Jeho osud bývá mnohem tragičtější. Matka mu totiž svou opičí láskou a neustálým žehlením průšvihů nenávratně amputovala schopnost převzít za sebe zodpovědnost. V dospělém světě pak neví, co se sebou. Šéf v práci nebo partnerka doma jeho sobectví a výmluvy jako maminka tolerovat nebudou. Zlaté děti tak často nejsou schopné udržet si práci i vztah a zůstávají přisáté na matku. Protože jedině v jejích očích zůstali za krále.
Je načase to vzdát
Ale co s tím? Přestaňte se snažit vyhrát závod, který byl zfalšovaný už na startovní čáře. Láska a uznání se nedají odpracovat ani koupit za perfektně umytá okna před Vánocemi. To, že jste se nestali zlatým dítětem, neříká absolutně nic o tom, jak dobří, chytří nebo úžasní jste vy. Vypovídá to jen a pouze o hranicích a nevyřešených traumatech vaší matky. Oplakat tu iluzi o dokonalé a spravedlivé mámě strašně bolí. Ale jakmile to uděláte, spadne z vás balvan. Přestanete čekat na potlesk od někoho, kdo se už dávno rozhodl dívat jinam, a začnete konečně tleskat sami sobě. Protože vy jste to v životě „prostě nějak zvládli“. A to je ta největší výhra.
Vychováváte dceru jako nejepší kamárádku? Pak si přečtěte můj další článek:
Zdroje: https://health.clevelandclinic.org/golden-child
https://anniewright.com/golden-child-syndrome-the-hidden-cost-of-being-the-chosen-child/
https://www.psychologytoday.com/us/blog/well-read/202506/do-your-parents-have-an-accidental-favorite
https://www.reachlink.com/advice/parenting/what-being-the-least-favorite-child-does-to-your-worth/
