„Své děti miluju, ale znovu bych si je nepořídila.“ Tabu, o kterém se české matky bojí mluvit

Co když svoje děti sice nadevše milujete a dýchala byste pro ně, ale kdybyste mohla vrátit čas, raději byste zůstala bezdětná?

O tomhle fenoménu se v Čechách moc nemluví. Je to totiž to největší nevyslovitelné tabu. Žena, která by něco takového vypustila z pusy třeba odpoledne na pískovišti, okamžitě bude za krkavčí matku, sobeckou kariéristku nebo psychicky narušenou chudinku, která by asi měla začít brát prášky. Přitom pravda je ještě mnohem bolestivější.

To, co tyto ženy prožívají, vůbec není ojedinělé. Tento stav poprvé pojmenovala izraelská socioložka Orna Donath, která v roce 2015 zveřejnila studii nazvanou jednoduše: Regretting Motherhood (Litování mateřství). Svou teorií trefila hřebíček na hlavičku a šokovala širokou veřejnost.

Donath tehdy vyzpovídala obyčejné ženy všech věkových kategorií. Nehroutily se z poporodních depresí ani nebyly zrovna vytočené z probdělé noci kvůli rostoucím zubům. Byl v nich trvalý, hluboce zakořeněný pocit, že se matkami nikdy neměly stát. Jakmile se začalo o tématu mluvit, s podobnými pocity se svěřovaly i další ženy. Zcela anonymně přiznávaly, jak obrovsky se jim ulevilo, že to konečně někdo řekl nahlas za ně.

Největší nedorozumění celého problému spočívá v tom, že si společnost plete lásku k dítěti s láskou k roli matky. To jsou ale dvě úplně odlišné věci. Ženy, které litují mateřství, svoje děti netýrají ani nezanedbávají. Naopak. Často o ně pečují naprosto vzorově, jezdí s nimi na výlety, poctivě s nimi píšou úkoly. Vnitřně je to ale ničí.

Nenávidí totiž to, co s sebou role matky přináší. Absolutní ztrátu svobody a vlastního „já“. Ten dusivý pocit, že už nejsou samostatná bytost se svými sny a potřebami, ale jen obslužný stroj na plný úvazek, který je tu 24 hodin denně pro někoho jiného. Zjištění, že se z jejich života stal nekonečný kolotoč svačinek, odvozů na kroužky a praní, ze kterého není několik let cesta ven. A bájný mateřský pud, který to měl všechno zalít sluncem a zařídit, že je to sebeobětování bude strašně bavit? Ten se zkrátka nedostavil. Je to totiž do velké míry jen pohádka, kterou nám generace před námi vtloukaly do hlavy.

Dřív děti prostě nějak vyrůstaly po boku dospělých. Dnes se z rodičovství stal vrcholový sport a z dětí projekt, který musí být za každou cenu úspěšný. Matky musí praktikovat respektující výchovu, rozvíjet u dětí jemnou motoriku snad už od porodnice, u toho skvěle vypadat, budovat kariéru a mít doma naklizeno. Tlak na to být „dokonalá“ je tak obrovský, že by zlomil i vola, natož ženu, která už tak bojuje s vnitřním pocitem, že jí tenhle život vlastně vůbec nesedí.

Když v takovém stavu žena sebere odvahu a byť jen naznačí, že už zkrátka nemůže a že jí to za to nestálo, okolí ji okamžitě zadupe do země. Vyslechne si, jak je nevděčná, že jiné ženy by za zdravé děti daly cokoliv a ať se okamžitě vzchopí. A výsledek? Tyhle mámy se stáhnou do sebe. Dál hrají své divadýlko, usmívají se na rodinných oslavách, ale uvnitř pomalu vyhasínají.

Udržovat tohle téma pod pokličkou ale ničí úplně všechny. Žena, která roky žije v permanentním sebezapření a potlačuje svou podstatu, to nakonec odskáče na zdraví, ať už na tom psychickém, nebo fyzickém. Zničené nervy a syndrom vyhoření jsou pak jen otázkou času. A děti? Ty mají na tyhle věci neuvěřitelně citlivá tykadla. Velmi rychle poznají, že máma je uvnitř smutná a mateřství si neužívá, i když zrovna nadšeně tleská u bazénu a kupuje jim novou hračku.

Pokud se nám podaří o litování mateřství mluvit úplně normálně, bez moralizování a zvednutých prstů, bude to pro celou společnost obrovská úleva. Přestat tyhle ženy soudit a kádrovat je první krok k tomu, aby se jim mohlo dostat skutečné podpory. Přiznat si, že role matky není pro každého, totiž není selhání. Je to jen uvědomění si skutečnosti, která se do reklamních katalogů na dokonalou rodinu prostě nehodí.

Zdroje: universitas.cz, lauracarroll.com, mamamia.com