Článek
Nedávno jsem seděla v kavárně se svou letitou známou. Mezi doušky cappuccina mi s očima navrch hlavy vyprávěla, jak úžasný vztah si vybudovala se svou patnáctiletou dcerou. „My si říkáme úplně všechno,“ chlubila se. „Půjčujeme si šaty, probíráme chlapy, a když mě minule štval manžel, tekly nám oběma slzy. Je to moje nejlepší spřízněná duše.“ Mně se ale z těch slov svíral žaludek. Přitom ještě před pár lety bych jí záviděla.
My ženy kolem čtyřicítky nebo padesátky, v sobě nosíme jedno společné trauma výchovy. Naše matky nás milovaly, o tom nepochybuji, ale jejich výchova připomínala spíš vojenský dril. Existovalo jasné pravidlo: já jsem rodič, ty jsi dítě, drž hubu a krok. O emocích se doma nemluvilo, tajemství se trestala a objetí bylo vzácnou komoditou za jedničku na vysvědčení.
Když jsme se pak samy staly matkami, zařekly jsme se, že my tuhle chybu zopakovat nesmíme. Chtěly jsme pro své dcery otevřenou náruč, pochopení a domov, ve kterém se nebudou bát mluvit. Jenže, kyvadlo se přehouplo z extrému do extrému. Z generálů v sukni jsme se proměnily v nejlepší kamarádky. Zbouraly jsme hranice tak důkladně, až jsme v té touze po dokonalém napojení ztratily samy sebe jako rodiče.
Když se z dvanáctileté holky stane matčina vrba
Často nad tím přemýšlím, kdy se ta jemná hranice vlastně zlomí. Kdy se z láskyplné matky stane žena, která si z vlastního dítěte udělá emoční kontejner? V drtivé většině případů to začíná naší vlastní osamělostí. Žijeme v nešťastných vztazích, procházíme si ošklivými rozvody, jsme vyčerpané z práce a chybí nám zralá ženská podpora. A tak se otočíme k tomu nejbližšímu člověku, který je vždycky po ruce, dívá se na nás s bezmezným obdivem a nemá kam utéct.
Začne to úplně nevinně. Zmínkou o tom, že tatínek zase zapomněl poslat peníze na kroužky. Plynule to přejde v nadávání na muže, stěžování si na tchyně nebo detaily o našich vlastních pochybnostech a depresích. Tváříme se, že vedeme otevřený rozhovor dvou rovnocenných bytostí.
Jenže dětský ani dospívající mozek není neurologicky vybavený na to, aby dokázal zpracovat váhu dospěláckých existenciálních a partnerských problémů. V momentě, kdy dvanáctileté holce naložíme na bedra naše vlastní emocionální trosky, nebudeme za moderní hrdinky. Uděláme z ní neplacenou terapeutku, která na takové břemeno zkrátka nemá sílu ani vzdělání.
Odborníci tomu říkají parentifikace. Já tomu říkám krádež bezstarostnosti
Když se ponoříte do odborných studií, narazíte na termín, ze kterého mrazí – parentifikace. Je to psychologický jev, při kterém dochází k patologickému prohození rolí. Z dítěte se de facto stává rodič vlastního rodiče. A mechanismus, jakým to ničí dětskou duši, je fascinující a krutý zároveň.
Každé dítě má v sobě evolučně zakódovaný pud sebezáchovy, který mu říká, že jeho přežití závisí na stabilitě matky. Když mladá holka vidí, že je její máma slabá, uplakaná, labilní a potřebuje oporu, okamžitě přepne do záchranářského módu. Začne být přehnaně zodpovědná, čte každou změnu nálady v našem obličeji a snaží se být dokonalá, jen aby nás náhodou nezatížila ještě víc.
A tady nastává ten nejvážnější zlom. Tahle „nejlepší kamarádka“, se kterou si prý říkáme úplně všechno, před námi totiž začne své skutečné problémy systematicky tajit. Neřekne nám, že ji šikanují ve škole. Nepláče nám na rameno, že dostala pětku z fyziky nebo že jí zrovna zlomil srdce první kluk. Proč? Protože podvědomě cítí, že máma má svých starostí nad hlavu a ona nemá právo přidávat jí další zátěž. Přišla o ten jediný bezpečný přístav v životě, kde měla mít svaté právo být slabá, dělat chyby, chovat se iracionálně a být prostě jen dítětem.
Syndrom hodné holky
Dnes už se ví, co z těchto vymazlených kamarádských vztahů roste. Ženy, které v dětství fungovaly jako vrby svých matek, dnes v pětadvaceti a třiceti letech masivně plní ordinace psychoterapeutů.
Trpí úzkostmi, chronickým pocitem viny a syndromem vyhoření dřív, než vůbec pořádně začne jejich vlastní kariéra. Vyrostly z nich totiž patologické utěšovatelky druhých, takzvané „people-pleaserky“. V partnerských vztazích si neumí nastavit zdravé hranice, přitahují k sobě manipulátory a muže, o které se musí neustále starat. Jak by také ne, když se v deseti letech naučily, že láska se zasluhuje tím, že přebíráte zodpovědnost za pocity a štěstí někoho jiného.
Mnoho z nich také kolem třicítky udělá krok, který nás matky naprosto rozdrtí. Své „nejlepší kamarádky“ ze života úplně odříznou nebo s nimi omezí kontakt na nutné minimum. Uvědomí si totiž ten obrovský, neférový dluh, který musely v dětství splácet. A my pak zůstáváme sedět s hlavou v dlaních, pláčeme a nerozumíme tomu, kde se stala chyba, když jsme pro ně přece chtěly jen to nejlepší a byly jsme tak úžasně liberální.
Kamarádek bude mít desítky. Mámu jenom jednu
Když se dnes dívám na dospívající dcery svých přítelkyň, už nehledám iluzi dokonalé rovnosti. Vzala jsem na milost jedno slovo, kterým jsme dlouho opovrhovaly: hierarchie. Rodinná hierarchie totiž není sprosté slovo ani návrat k autoritářskému temnu. Je to základní kámen bezpečí pro vyvíjející se mozek.
Mít s dcerou krásný, důvěrný a vřelý vztah je to nejcennější, co můžeme vybudovat. Můžeme spolu chodit do kina, smát se, sdílet koníčky a poslouchat stejnou hudbu. Ale nikdy, opravdu nikdy bychom neměly zapomenout na to, kdo z nás dvou je dospělý. My jsme ty silné. My jsme ten kmen stromu s hlubokými kořeny, o který se dítě může plnou vahou opřít, když venku řádí bouřka. Strom se nemá kácet k zemi společně s větvičkou jen proto, aby jí byl blíž.
Kamarádek ze školy, z kroužků nebo z práce může mít každá holka za život desítky. Mámu má ale jenom jednu. Neberme našim dcerám ten ohromný luxus mít opravdového rodiče jen proto, abychom zahnaly vlastní samotu. Ta nejvyšší forma mateřské lásky totiž nestojí na tom, že spolu nad lahví vína probereme úplně všechno. Stojí na naší síle ochránit dítě před tíhou dospělého světa tak dlouho, dokud na ni nebude samo opravdu připravené.
Zdroje: autorský text, theatlantic.com, thechildtrust.com, psychologytoday.com, patrickwanis.com
