Článek
Zní to jako úžasný posun vpřed, že? Skoncovali jsme s diktátem vychrtlosti a naučili se milovat! Jenže za touhle líbivou fasádou „sebelásky“ se skrývá jedno obrovské, společensky nebezpečné tajemství.
Hnutí Body Positivity začalo jako naprosto skvělá a ozdravná myšlenka. Původním cílem bylo ukázat, že normální tělo nemá retuše z časopisů a filtry z telefonů. Že strie po porodu, jizvy, celulitida nebo asymetrická prsa nejsou důvodem k tomu, abychom se nenáviděli a schovávali se v létě do vytahaných triček. Mělo osvobodit ženy z neustálého pocitu selhání, že nevypadají jako retušované panenky. A to bylo správně.
Jenže pak se něco zvrtlo. Z oslavy normálního těla jsme plynule přešli k obhajobě morbidní obezity. Z lenosti a naprosté rezignace na vlastní zdraví jsme udělali hrdinství. A běda tomu, kdo si dovolí nahlas říct, že na tom vlastně nic krásného není.
Hubnutí jako osobní útok
Dospěli jsme do takového bodu, kdy je jakákoliv zmínka o hubnutí brána jako osobní útok a „fat-shaming“ (zostuzování kvůli váze). Tenhle toxický trend už drtí i ordinace lékařů. Představte si situaci: pacientka s těžkou nadváhou přijde k ortopedovi s tím, že ji zničujícím způsobem bolí kolena. Nebo ke kardiologovi s nebezpečně vysokým tlakem. Ještě před pár lety by jí lékař na rovinu řekl, že musí změnit jídelníček a začít se hýbat, protože její tělo tu obrovskou zátěž prostě fyzicky nezvládá. Dnes když pacientce doporučí zhubnout, ta je na sociálních sítích okamžitě nařkne z diskriminace, „fobie z tlustých lidí“ a z toho, že nerespektují její velikost. Místo toho, abychom léčili příčinu, raději předepisujeme hrsti prášků na tlak a na bolest, jen abychom se náhodou někoho nedotkli.
Skutečná sebeláska neznamená kbelík zmrzliny
Největší faul celého dnešního Body Positivity hnutí je v tom, jak dokonale překroutilo samotný pojem „sebeláska“. Influencerky nám tvrdí, že milovat své tělo znamená dopřát mu naprosto všechno, na co má zrovna chuť. Dát si o půlnoci fast food a ležet celý víkend na gauči je dnes prezentováno jako projev péče o vlastní duševní pohodu. Kdo cvičí a hlídá si stravu, je prý jen obětí dietní kultury.
Jenže, pokud něco skutečně milujete, tak to přece neničíte. Nekrmíte to průmyslově zpracovaným odpadem, nezatěžujete tomu klouby tak, že nemůže vyjít do druhého patra, a neucpáváte mu cévy cholesterolem. Skutečná sebeláska spočívá v respektu k vlastnímu zdraví. Je to rozhodnutí dát tělu kvalitní živiny, udržet ho funkční, silné a vitální, aby nám dobře sloužilo do vysokého věku. Milovat své tělo znamená starat se o něj tak, aby nás ve čtyřiceti nezradilo.
Zpátky ke zdravému já
To, že obléknete velikost XL, z vás samozřejmě nedělá horšího člověka a nikdo nemá právo se vám posmívat. Každý máme jinou genetiku, jinou stavbu těla a poporodní kila nejdou dolů lusknutím prstu. Dělat ale z těžké obezity chráněný druh a módní doplněk je společenská sebevražda.
Je načase tuhle nebezpečnou bublinu prasknout. Potřebujeme se vrátit ke zdravému rozumu, kde se respekt k ostatním lidem nevylučuje s biologií. Můžeme, a měli bychom být k sobě laskaví. Nemusíme mít všichni vyrýsované břicho a dokonalé míry. Ale přestaňme si navzájem tleskat za to, že si pomalu a nezvratně ničíme zdraví. Zvát si dobrovolně do života cukrovku, infarkt a zničené klouby totiž není žádná velká odvaha. Je to jen smutná rezignace, kterou jsme zkusili přelepit líbivým štítkem.
Zdroje: autorský článek
