Článek
Scéna, která by ještě před pár lety patřila do absurdní komedie, je dnes ve městech naprosto běžná. Z psů se stala takzvaná „chlupatá miminka“, do kterých mladá generace sype statisíce, zatímco křivka porodnosti padá volným pádem dolů. Co se to s námi děje?
Ještě nedávno měl pes jasnou roli: hlídal dům, spal na chodbě nebo v boudě na zahradě a k večeři dostal granule, v horším případě zbytky od oběda. Když byl nemocný, jelo se k veterináři, a když už to nešlo, prostě se s ním rodina rozloučila. Dnes? Vítáme vás ve světě, kde má pes vlastního kardiologa, chodí na Dornovu metodu, užívá CBD kapičky proti stresu z bouřky a narozeniny slaví dortem z bezlepkové psí pekárny. Fenomén takzvaných fur babies (chlupatých dětí) absolutně válcuje společnost a vyvolává tvrdý generační střet.
Dítě je drahé a riskantní. Pes vás nikdy nezklame
Než ale začneme generaci mileniálů a třicátníků křižovat za to, že jsou to sobci, musíme se podívat, z čeho tenhle trend vlastně pramení. Pořídit si dnes dítě znamená podepsat obrovský, celoživotní a hlavně šíleně drahý závazek. Vlastní bydlení je pro mnohé nedostupný sen, svět se zmítá z jedné krize do druhé a budoucnost je pro mladé lidi děsivě nejistá.
Z tohoto pohledu je pes zkrátka takové „dítě na zkoušku“. Stojí sice peníze a čas, ale nikdy neodmlouvá. Nezačne v pubertě propadat z matematiky, neřekne vám, že vás nenávidí, a nikdy se od vás neodstěhuje. Pes dává absolutní, bezpodmínečnou lásku. A upřímně, to je přesně to citové bezpečí, které dnes spousta lidí v mezilidských vztazích zoufale hledá a nenachází.
Zlatý důl pro markeťáky a byznys se strachem
Tohoto obrovského citového přesunu si samozřejmě okamžitě všiml trh a bezostyšně toho využil. Průmysl s chovatelskými potřebami se stal miliardovým byznysem. Lidé, kteří odmítají utrácet peníze za dětské plenky nebo školní kroužky, s obrovskou radostí ty samé částky investují do svých čtyřnohých miláčků. A firmy to moc dobře vědí.
Psí psychologové si účtují astronomické částky za to, že řeší „separační úzkost“ pejska, který fňuká, když jde panička na hodinu na jógu. Existují psí hotely s televizí na pokojích, chytré obojky s GPS a krokoměrem nebo speciální psí parfémy. A ty zmiňované kočárky? Už dávno neslouží jen pro nemohoucí psí seniory po operaci páteře. Staly se z nich módní doplňky pro zdravé psy, kterým se prostě jen „nechce šlapat po rozpáleném asfaltu“.
Týrání láskou. Zvíře prostě není člověk
Celé tohle pozlátko má ale jeden obrovský háček. Tímhle do extrému dohnaným opečováváním psům vlastně hrozně ubližujeme. Antropomorfismus, tedy polidšťování zvířat a podsouvání jim lidských vlastností a potřeb, je z pohledu psa čistý stres.
Zvíře nepotřebuje obleček od Gucciho, nepotřebuje psychoterapii a už vůbec nepotřebuje sedět v kočárku. Pes potřebuje jasná pravidla smečky. Potřebuje se chovat jako pes, tedy vyválet se v blátě, očuchávat patníky, běhat, lovit a mít jasně stanovené hranice. Ve chvíli, kdy z něj uděláme neurotické miminko, na které neustále mluvíme dětským hláskem a omlouváme každé jeho zavrčení tím, že „má asi špatnou náladu“, zaděláváme zvířeti na obrovské problémy. Z původně sebevědomého psa se stává uzlíček nervů, který neumí být sám a reaguje agresivně na okolí.
Kde je zdravý rozum?
Rozdělení společnosti snad nikdy nebylo v tomto ohledu tak propastné. Na jedné straně stojí ti, co mají doma tři děti, řeší složenky a kroutí hlavou nad tím, jak může někdo vyhodit deset tisíc za psí fyzioterapii. Na druhé straně jsou lidé, pro které je pes skutečným a plnohodnotným členem rodiny, do kterého se rozhodli investovat svůj čas a lásku místo do zakládání klasické rodiny.
Milovat své zvíře a starat se o něj nejlíp, jak dovedeme, je samozřejmě správně. Zvíře je závazek a cítící bytost. Ale možná je načase sundat růžové brýle a přiznat si, že pes je prostě pes. Bude mnohem šťastnější, když s ním půjdeme na tři hodiny do lesa, než když ho posadíme do designového kočárku a koupíme mu k narozeninám bezlepkový muffin. Dělat z psů náhradu za vlastní děti totiž ve finále nesvědčí vůbec nikomu. Ani nám, a už vůbec ne těm psům.
