„Můžeš mít všechno.“ Vyčerpávající lež o ženské emancipaci, která mě stála zdraví

Vtom mi pípnul telefon. Kamarádka mi poslala motivační citát s fotkou usměvavé manažerky v lodičkách s kočárkem a nápisem: „Silná žena zvládne všechno.“ Ale je tomu opravdu tak?

Sociální sítě nás každodenně krmí obrázky dokonale upravených manažerek, které po úspěšném jednání vyzvednou usměvavé děti, uvaří tříchodovou večeři z bio surovin a večer si ještě stihnou zacvičit jógu. A ještě k tomu se tváří, že žijeme v době neomezených možností, kdy žena konečně může mít opravdu všechno. Jenže za zavřenými dveřmi to vůbec tak nevypadá. Dostaly jsme sice skvělou příležitost budovat kariéru a vydělávat peníze, ale nikdo se za nás nestará o domácnost a rodinu.

Když se v minulém století ženské hnutí rvalo o rovnoprávnost, šlo o právo volit, studovat a nebýt finančně závislá na manželi. Dnes už víme, že to není jen tak. Očekává se totiž od nás, že budeme v práci podávat stoprocentní výkony, jako bychom neměly rodinu. A zároveň od nás okolí vyžaduje, abychom se doma staraly o děti a domácnost s takovou péčí, jako bychom nechodily do práce. Tuhle matematickou rovnici ale nelze vyřešit bez toho, aniž by si žena zničila vlastní zdraví.

Už v roce 1989 přišla renomovaná americká socioložka Arlie Hochschild s přelomovým pojmem „druhá směna“. Ve své stejnojmenné knize na základě dlouhodobých výzkumů dokázala, že ženy po odchodu z placeného zaměstnání nastupují doma do další, zcela neplacené práce. A přestože se rádi plácáme po ramenou, jak se doba změnila k lepšímu, domácí práce u nás stále z 80 % leží na ženách.

Takže zatímco muž po příchodu z práce obvykle přechází do režimu odpočinku nebo se věnuje svým koníčkům, žena řeší nákupy, vaření, praní, žehlení, psaní domácích úkolů a fouká dětem bolístky. Nestěžujeme si proto, že bychom byly líné a nechtěly se o rodinu starat. Problém je v tom, že se snažíme vtěsnat dva plnohodnotné úvazky do jednoho 24hodinového dne. Věčně nestíháme a žijeme v permanentním pocitu viny, že buď ošidíme práci, nebo děti.

Kdykoli se o tomto přetížení někde zmíníte, hned vám někdo odpoví: „Ale vždyť dnes už muži doma běžně pomáhají!“ Ano, spousta mužů dnes vyklidí myčku, vynese koš nebo vezme děti v sobotu na hřiště. Jenže proti mentální zátěži tohle nestačí.

Mentální zátěž je onen neviditelný, neustálý projektový management domácnosti, který se odehrává výhradně v ženské hlavě. Je to rozdíl mezi tím úkol vykonat a tím úkol naplánovat a zorganizovat. Muž třeba ochotně nakoupí, ale je to žena, kdo musí v hlavě držet, že dochází máslo, že je potřeba koupit tablety do myčky a že syn potřebuje na zítřek do školy čtvrtku. Muž pověsí prádlo, ale žena musí sledovat, jestli mají děti v čem jít ve středu na trénink, kdy je potřeba objednat dceru k zubaři a že musíme zaplatit složenku za elektřinu.

Náš mozek tak funguje jako počítač s třiceti otevřenými záložkami v prohlížeči. Ani na sekundu nemůžeme opravdu vypnout, protože držíme v hlavě kompletní provozní logistiku celé rodiny. Právě tahle psychická zodpovědnost, nikoliv samotné vytírání podlahy, je to, co nás neskutečně vyčerpává a vede ke vztahovým krizím. Partner, který čeká, až mu žena zadá úkol, totiž není rovnocenný parťák, ale jen další dítě v domácnosti, které je potřeba úkolovat.

Lékaři a psychologové dnes varují před takzvaným syndromem superženy. Tělo zkrátka nedokáže dlouhodobě běžet v režimu neustálé pohotovosti. Pokud po něm vyžadujeme, aby ráno zvládalo stresové porady, odpoledne zvládl logistiku kolem dětí a večer ještě úsměvy v ložnici, aktivuje se stresová osa a nadledvinky začnou ve velkém vyplavovat kortizol.

Zatímco hladina tohoto stresového hormonu by měla večer klesat, abychom se mohli zklidnit a regenerovat, u přetížených žen zůstává vysoko i v noci. To se postupně přetaví v chronickou nespavost, kdy ležíte v posteli mrtvá únavou, ale mozek nedokáže zastavit proud myšlenek. Pokračovat to může problémy se štítnou žlázou, bušením srdce, panickými atakami a končit celkovým kolapsem organismu, těžkými depresemi nebo autoimunitními nemocemi.

Ve snaze být dokonalé ve všech oblastech jsme si jednoduše neuměly nastavit hranice. Přijaly jsme tezi, že odpočinek je sprosté slovo a bude za odměnu až ve chvíli, kdy je všechno hotové. Jenže v domácnosti s dětmi není hotovo nikdy.

Je nejvyšší čas podívat se na emancipaci z úplně jiného úhlu. Mít všechno totiž neznamená všechno odřít sama. Skutečná ženská svoboda nepočívá v tom, že dokážeme bez zadýchání uběhnout maraton s notebookem v jedné ruce a vařečkou v druhé. Spočívá v naší odvaze říct si o rovnocenné partnerství a smířit se s nedokonalostí.

Znamená to přestat partnera brát jako pomocníka, kterému píšeme seznamy, a nechat ho převzít zodpovědnost za půlku domácnosti – i za cenu, že to udělá po svém a jinak, než bychom to udělaly my. Znamená to pochopit, že šťastné dítě nepotřebuje bio večeři o třech chodech od vyčerpané, hysterické matky, ale klidně mu stačí chleba s máslem a máma, která se na něj dokáže usmát.

Dokud nezačneme brát vlastní odpočinek jako stejnou prioritu, jakou má pracovní uzávěrka nebo kroužky dětí, budeme v tomhle kolečku pro křečka běhat dál. Neberme samy sobě právo na to být občas unavené, chybovat a vykašlat se na úklid. Největším důkazem toho, že jsme opravdu svobodné, totiž není náš bezchybný životopis a čistá kuchyň, ale schopnost zout si večer lodičky, nalít si čaj v neuklizeném obýváku a nemít u toho ani tu nejmenší výčitku svědomí.

Zdroje:

wikipedia.org, psychologytoday.com, researchgate.net, psychologyjournal.in, theatlantic.com