Článek
Po pěti letech studia biologie jsem se rozhodla stát se vědkyní. Bez tří kouzelných písmenek (Ph.D.) za jménem se jí ale jedna nestane. Přijala jsem tedy výzvu, zapsala se do doktorského studijního programu, prošla přijímacím pohovorem a začala zjišťovat, co celá věc obnáší.
Postupně jsem zjistila, že vědecká práce je velmi svobodná, kreativní, multioborová, prestižní a krásná. Ale taky časově náročná, stresující, byrokratická, levná a nekonečná. Takže pokud jste sebeláskař masochista a navíc tápete, kterou profesi zvolit, je pro vás věda ideální volbou. Budete experty ve svém oboru a zároveň pedagogy, žurnalisty, řečníky, grafiky, statistiky, PR manažery, projektovými manažery, administrativními pracovníky, techniky, řidiči a pomocnou sílou všeho druhu.
Věda, nebo rodina? Oboje
Mé pracovní ambice se začaly naplňovat, ovšem mateřské nezaostávaly. Během prvního roku doktorských studií jsem totiž plánovaně otěhotněla řídíce se strategií „ono se to nějak udělá“ a nadšeně očekávala příchod prvního potomka. Měla jsem velmi pohodlné těhotensví, já i dcera jsme byly zdravé a prosperující. Můj stav tedy nebyl překážkou absolvovat stáž v Německu a Španělsku, dokončit terénní práce a ke konci, kdy jsem rozměry připomínala mládě keporkaka, jsem zvládala věnovat se klidné práci na PC.
Když se dcera narodila, stala jsem se mámou se vším všudy. Párkrát jsem se dokonce přistihla při použití nenáviděných „mamaismů“ („už nám rostou zoubky“ či „to jsme se ale hezky vykakaly!“). Mateřství mě zkrátka pohltilo a věda mi přišla naprosto absurdní a zbytná. Dočasně. Za půl roku se vypnutá pravá hemisféra probudila a křičela: „Jsem lačná po vědění, nasyť mě!“
Má vědecká průprava mi tehdy posloužila k vyhledávání mateřských informací v databázi odborných, anglicky psaných studií. Opakovaně jsem se hroutila, že naše dítě poškodím, že je zvláštní, že tolik spí, jestli nezačalo chodit moc brzo a od tří měsíců projevuje názor. Doktorát tou dobou vlál tak nějak vedle mě. Sem tam jsem něco vyplodila, abych si nepřipadala úplně odtržená od reality. A potom…
Když nemůžeš, tak ještě stokrát můžeš
Otěhotněla jsem podruhé. Tou dobou to ovšem začalo být vážné, protože standardní doba doktorského studia se v mém případě překlopila do své poslední čtvrtiny. V osmém měsíci jsem tedy se sebezapřením nejvyšším udělala státnice. Učit se vedle 19měsíčního batolete, a navíc pokročile těhotná, je očistec level 2000 (díky, mami, za ochotnou a plnohodnotnou péči o naši prvorozenou!).
Kombinovat vědu a mateřství lze. Terénní práce je možné pojmout jako zdravotní, zábavnou a poučnou procházku.
Porod č. 2 a nejtvrdší covidový lockdown mi zhatil spoustu plánů. Starší dcera nemohla ani na pár hodin do dětské skupiny. Syn byl navíc nespavec, tulič a savec, který nepřijal, že se naše dvě těla porodem definitivně oddělila, a vyžadoval 24hodinový kontakt.
Ano, bylo to krásné, pochopitelné, přirozené, důležité. A taky vyčerpávající. Doktorát jsem tedy uložila k odpočinku, aby za rok zaťukal na dveře se zprávou, že je opravdu potřeba napsat disertaci.
Manžel (dej mu pámbů metál za otce a manžela století) se zhruba v roce synova života uvolil jít na mateřskou – tedy otcovskou –, a mně tedy nic nebránilo pustit se do psaní. Události nabraly rychlý spád. Spolu se získáním titulu Matka automaticky nabýváte nové dovednosti, například Excelentní manažer efektivního využití času. Ryc, frc, hrk a puf, disertace byla na světě za dva měsíce a za další dva měsíce od odevzdání jsem ji obhájila (děkuji kolegům z Oborové Rady katedry Zoologie za ochotu zprocesovat věc ve zrychleném režimu).
Podporující prostředí hraje prim
Přátelé a kolegové z práce mě po získání doktorátu plácali po rameni: „Ty brďo, klobouk dolů! Dvě děcka a udělat doktorát? Jsi fakt dobrá!“. Jejich komplimenty jsem ráda přijímala. Byla jsem dobrá a pyšná, že jsem zvládla neztratit vnitřní integritu a zároveň se plnohodnotně postarat o děti, se kterými máme harmonický vztah plný důvěry a lásky. Ale pozor, za prvé jsem na ten odvážný podnik nebyla sama. Matek-doktorandek je víc, než by se možná zdálo (zdravím vás, souputnice, a posílám vám energii ustát všechny překážky). Za druhé si plně uvědomuji, že stojím na podstavci tvořeném milující rodinou a podporujícími kolegy.
Například můj symbiotický vztah se školitelkou Dr. Kateřinou Sam byl bezmála dokonalý. Nikdy mě nehonila, byla trpělivá a vždy ochotně poradila – osobně i profesně – a já jí na oplatku vždy dodala, na čem jsme se dohodly.
Manžel mě neváhal vystřídat na mateřské a o děti pečovat s dechberoucí samozřejmostí. Díky svému přístupu si zajistil můj obdiv a vděčnost a nádherné souznění s nimi. Prarodiče se zase postarali, abychom s manželem vyživili partnerství tolik zatížené rodičovstvím.
Kolem a kolem, věda a mateřství jde do hromady, pokud k tomu máte vhodné prostředí. Pokud se role matky a otce přiblíží a prolínají, má žena možnost seberealizace, muž naopak rozvinout vztah s dětmi.
Jako máma vědkyně vyvracím vědecký termín „je to příliš dobré, než aby to byla pravda“, který používáme, když výsledky vychází až podezřele dobře. Většinou to totiž znamená, že jsme někde udělali chybu. Stát se mámou a pokračovat ve studiu, respektive vědecké práci ale chybou určitě nebylo.
