Článek
Ale když vyjdete na ulice Prahy, Brna nebo Ostravy, je zřejmé, že Česká republika už dávno přestala být jednobarevná. Zde pracují Ukrajinci, o seniory se starají Filipínci, studují indičtí vývojáři, Syřané otevírají holičství, Vietnamci připravují sushi a angličtina zde zní častěji než v mnoha západoevropských hlavních městech.
Kdo dnes žije v České republice?
V roce 2024 tvoří cizinci více než 700 tisíc lidí, což představuje asi 7 % obyvatelstva země. Téměř polovinu z nich tvoří Ukrajinci, další významnou část pak Slováci, Vietnamci, Rusové, Rumuni, Indové a Srbové. Struktura migrace se přitom výrazně změnila: zatímco před 10 lety se jednalo převážně o dělníky, dnes jsou to mladí odborníci, studenti a podnikatelé.
Příběhy živé adaptace
Nguyen, narozený v Brně ve vietnamské rodině obchodníků, pracuje jako UX designér ve startupu. Ovládá češtinu lépe než vietnamštinu. Říká, že se stále setkává s frází „Jsi tak zdvořilý! Kde ses naučil češtinu?“ – ačkoli se narodil 5 km od svého rozmluvčího.
Olena z Ukrajiny pracovala v účetnictví a nyní vede kulinářský instagramový kanál Borscht in Prague, kde učí Čechy vařit boršč bez majonézy. „První měsíce jsem plakala v supermarketu, protože jsem nevěděla, jak se česky řekne řepa. Teď mě poznávají v tramvaji,“ směje se.
Mahmud ze Sýrie otevřel stánek s šašlikem. Jeho největší výzva? „Češi nemají rádi pikantní jídla. Přidal jsem tři stupně: české pálivé, ukrajinské pálivé a syrské — to je peklo.“
Tyto příběhy nejsou o statistikách. Jsou o pomalé, ale nevyhnutelné transformaci země, která se učí být mnohovrstevnatá.
VÝZVY: integrace bez asimilace
Česká republika se ještě nerozhodla, čím chce být: „otevřenou multikulturní zemí“ nebo „pohostinnou, ale s odstupem“. Politické strany jsou opatrné, společnost je rozdělena, ale praxe ukazuje, že život se integruje rychleji než ideologie.
Hlavní překážky:
Jazyk. Čeština je složitá, ale zůstane povinným filtrem. S angličtinou se dá pracovat, ale nelze s ní úplně „patřit“.
Bydlení. Někteří pronajímatelé přímo píšou: „Nekuřák, bez zvířat, bez cizinců“ („Nekuřák, bez zvířat, bez cizinců“).
Administrativa. Získat dokumenty je jako projít questem, kde šéfem je úředník z 90. let.
Co funguje?
Společné projekty. Ukrajinská kulturní centra, vietnamské obchodní asociace, studentské kluby – to vše vytváří deštníky podpory.
Smíšená generace. Děti migrantů, které vyrostly v České republice, hrají v českých kapelách, pracují ve státních strukturách, slouží u policie.
Humor jako most. Češi mají sarkastický styl, a pokud dokážete vtipkovat o sobě v češtině, jste jedním z nich.
Stane se Česká republika oficiálně multikulturní?
Diskuse již začala. Někteří odborníci navrhují uznat „multikulturní dědictví“ jako součást národní identity, stejně jako to udělali v Kanadě nebo Nizozemsku. Česká republika se však snaží rozvíjet svou vlastní verzi multikulturalismu – ne pomocí sloganů na plakátech, ale pomocí knedlíků vedle pho v sousedních restauracích.
Česká republika se nestala multikulturní díky politice. Stala se jí díky společnému soužití. Díky dětem, které mluví česky s ukrajinským přízvukem a smějí se memům o Babišovi. Díky rodinným piknikům, kde vedle sebe zní bandura, duduk a kavárenský šum kávovaru.
A zdá se, že právě tak vzniká nejen tolerance, ale i soužit
