Článek
Připomeňme si statistiky a také, co můžeme udělat pro sebe i pro své blízké, v době, kdy se zdá, že neexistuje jiné řešení.
Podle ČSÚ muži páchají sebevraždu výrazně častěji než ženy. V období 2020–2024 připadalo na jednu sebevraždu ženy přibližně 4,1 sebevraždy muže. Nejvíce sebevražd bylo ve věkových skupinách 40–59 let. Z hlediska počtu sebevražd bývají častější jarní a začátkem letních měsíců.
Zatímco v roce 2019 se jednalo 1191 obyvatel České republiky, o pár let později hovoříme o dalších téměř čtyřech stovkách přátel, příbuzných, blízkých, kteří ukončili svůj život předčasně navíc.
V České republice zemřelo v roce 2024 podle ČSÚ sebevraždou 1 561 lidí. Přibližně 81 % tvořili muži. Znepokojivý je také počet dětí a dospívajících – podle policejních statistik šlo v roce 2024 o 35 osob mladších 18 let.
Sebevražda se netýká pouze určité věkové skupiny, sociální vrstvy nebo konkrétního typu člověka. Psychické trápení může potkat kohokoliv, často i toho, u koho bychom to vůbec nečekali.
Proto bychom se měli více zajímat o své okolí, nebát se mluvit o psychických problémech, a především neodsuzovat ty, kteří si procházejí těžkým obdobím. Nikdy nevíme, jaký boj právě někdo vedle nás svádí.
Kam se obrátit, pro pomoc?
V České republice existuje několik míst, kam se může člověk v psychické krizi obrátit. Pokud jste z Kladna a okolí, můžete využít například Linku důvěry Kladno – 312 684 444 nebo 777 684 444, která funguje nonstop. Celostátně je k dispozici také Linka první psychické pomoci 116 123, bezplatná a nepřetržitá. Osobní krizovou pomoc nabízí například Krizové centrum RIAPS v Praze 3, Chelčického 39, tel. 222 586 768, které funguje nonstop a přijímá dospělé i bez objednání. Další možností je Centrum krizové intervence Psychiatrické nemocnice Bohnice, Ústavní 91, Praha 8, tel. 284 016 110, kde je rovněž možné vyhledat akutní pomoc bez předchozího objednání.
Pokud se u člověka objevují sebevražedné myšlenky, neměl by čekat, až se jeho stav ještě zhorší. Pomoc může vyhledat také prostřednictvím svého praktického lékaře, psychiatra nebo v některém z center duševního zdraví. V Kladně působí například Centrum duševního zdraví Kladno (Fokus Praha), které poskytuje podporu lidem se závažnějšími psychickými obtížemi. Pokud je člověk v bezprostředním ohrožení života, má konkrétní plán sebevraždy nebo se bojí, že si ublíží, je nutné volat 155 nebo 112, případně vyhledat nejbližší nemocniční urgentní příjem. V takové chvíli by neměl zůstávat sám.
„Jak se opravdu máš?“
Dnes, 16. listopadu, jsou to přesně dva roky, co v mém životě odešel člověk, který mi byl nesmírně blízký. Ten den, stejně jako první telefonát, při kterém jsem se o této tragické zprávě dozvěděla, si budu pamatovat do konce života.
Za ty dva roky jsem prošla snad všemi fázemi – smutkem, bezmocí, vztekem, popíráním, hledáním odpovědí i postupným přijímáním skutečnosti. Nikdo vás totiž nedokáže připravit na náhlý a definitivní odchod blízkého člověka. A už vůbec ne na to prázdno, které po něm zůstane.
Tehdy jsem sama vyhledala odbornou pomoc. Mé okolí mi bylo obrovskou oporou, a právě díky němu jsem na svou bolest nemusela být sama. Ne každý má ale takové štěstí.
Po sebevraždě blízkého člověka zůstává spousta nezodpovězených otázek. Člověk se opakovaně vrací do minulosti a přemýšlí, jestli mohl něco udělat jinak. Jestli mohl více naslouchat, všimnout si varovných signálů, zeptat se, nabídnout pomoc nebo být více nablízku. Hledá okamžik, ve kterém se snad ještě dalo něco změnit.
Jenže jedna z nejtěžších věcí, které se člověk po takové ztrátě musí naučit, je přijmout, že nemohl vědět všechno ani mít všechno pod kontrolou. Nemůžeme nést odpovědnost za rozhodnutí druhého člověka, byť jsme ho sebevíc milovali.
Sebevražda není jen statistické číslo. Za každým takovým číslem je konkrétní lidský příběh, nenaplněné plány, rodina, přátelé a lidé, kteří se musí učit žít s bolestí a ztrátou. Je to téma, o kterém bychom měli mluvit otevřeněji, bez předsudků, odsuzování a zbytečného tabu.
Někdy může obyčejná otázka „Jak se opravdu máš?“ znamenat mnohem víc, než si dokážeme představit. Je důležité umět naslouchat, nebát se zeptat, nabídnout pomoc a hlavně nebagatelizovat trápení druhých. A pokud sami procházíme těžkým obdobím, není ostuda říct si o pomoc.
Čas možná nezahojí všechno a rozhodně nevymaže vzpomínky. Naučí nás ale s bolestí žít. Člověk se postupně znovu směje, raduje a žije dál. Neznamená to, že zapomněl. Znamená to, že se naučil žít i s tím, co už nikdy nezmění.
Dnes už uplynuly dva roky. Dva roky, během kterých jsem se naučila, že některé ztráty nás navždy změní. Ale také to, jak nesmírně důležité je být tu jeden pro druhého.
Mluvme spolu. Naslouchejme si. Všímejme si lidí kolem sebe. A nebojme se požádat o pomoc. Někdy může mít obyčejný lidský zájem mnohem větší význam, než tušíme.




