Článek
Neexistuje silnější podmět a přísudek nežli Francouzské stávky. Francouzi doslova stávky milují. Je to jejich národní sport, jejich krev v žilách, charisma i bojovnost. Boj za svá práva berou opravdu vážně.
Nejinak tomu je i při nynější studentské stávce. Ta začala 21. září na lycée Saint-Exupéry v Créteil u Paříže. Původní myšlenka protestů byla podle zpravodajského webu Le Monde především nespokojenost mladé generace s chybějícím počtem učitelů, nerovnosti ve vzdělávání a zhoršujícím se životním podmínkám studentů, a to i těm hygienickým.
Nespokojenost v číslech
Podle zpravodajské sítě CNA se státní střední školy v aktuálních číslech pohybují mezí 30 až 45 žáky na třídu. Podle webu je problémem nejen přeplněnost tříd ale i špatný stav budov. Letošní klimatické podmínky na Francii zaútočily s nebývalým zájmem. Francouzský úřad pro veřejné zdrabí (Santé publique France) uvedl, že v období od 17. června do 2. července zemřelo o téměř 6000 lidí více, než je pro toto roční období obvyklé. Většina škol na území Francie je bez zajištění možnosti zchlazení. Klimatizace ale i často absence čerstvé pitné vody byl jeden z dalších důvodů nespokojenosti studentů.
Podle deníku Le Monde za nespokojenosti stojí důležitější aspekty.
Nerovnost mezi školami a regiony. Tohle je jedna z nejdůležitějších částí protestu. Studenti z chudších pařížských předměstí upozorňují, že jejich školy mají horší personální a materiální podmínky než školy v bohatších oblastech. Z původního požadavku „dejte nám učitele“ se proto stal širší požadavek na rovné šance ve vzdělávání.
Parcoursup. Velkým terčem protestů je systém přijímání na vysoké školy. Demonstranti ho kritizují jako netransparentní, stresující a podle některých také sociálně selektivní. Objevují se hesla označující Parcoursup za „stroj na sociální třídění“.
Nedostatek míst na vysokých školách a výběrovost. Studentské organizace požadují vytvoření až 150 000 dalších míst ve vysokoškolském vzdělávání a omezení či odstranění selekce při vstupu na univerzity a magisterské programy.
Studentská chudoba a životní náklady. Po připojení vysokoškoláků se mezi hlavní témata dostaly také stipendia, bydlení, APL (podpora bydlení), levné stravování v CROUS a obecně rostoucí životní náklady studentů.
Rozpočtová politika vlády. Hnutí se postupně propojilo s odporem proti tomu, co studenti a odbory považují za dlouhodobé podfinancování škol a univerzit a úspornou politiku státu.
A jak to šlo dál?
Ke středoškolským studentům se 29. září přidali i ti vysokoškolští. 1. října bylo do protestů zapojeno přes tisíc středních a vysokých škol. A právě tehdy začala francouzské vláda mluvit o tzv. breaking point.
Ke studentům se začali připojovat učitelé, odbory, rodiče studentů, další obyvatelé nespokojení s životními náklady a stavem veřejných služeb ale i levicová politická hnutí.
Studentský web Le Figaro Étudiant uvedl několik nejvýraznějších hráčů v celém protestu mimo samotné studenty.
La France insoumise (LFI)
Nejvýraznější politický hráč je La France insoumise, strana Jean-Luc Mélenchon. Je to radikální levicové hnutí, které dlouhodobě staví na sociální redistribuci, silném veřejném sektoru, kritice neoliberalismu a odporu k některým politikám prezidenta Macrona.
LFI se k protestům připojila velmi brzy. Poslanci LFI Clémence Guetté a Louis Boyard například navštívili protestující už 23. září. Boyardova videa z blokád se následně výrazně šířila na sociálních sítích.
Mélenchon pak začal studentské požadavky přímo politicky formulovat: například zrušit Parcoursup, odstranit selekci na univerzitách, snížit volební věk na 16 let a posílit veřejné služby.
Důležité ale je: LFI protesty nezaložila. Hnutí začalo spontánně na předměstí Paříže a LFI se k němu následně přidala a snaží se ho politicky podpořit.
Union étudiante
Tohle je možná ještě zajímavější, protože už nejde o klasickou politickou stranu, ale o studentský odborový svaz.
Union étudiante je výrazně levicově orientovaná studentská organizace a podle Le Figaro je považována za organizaci blízkou LFI.
Právě Union étudiante pomáhala formulovat společné požadavky vysokoškoláků a středoškoláků.Takže Union étudiante je jeden z hlavních mostů mezi původním studentským protestem a politickou levicí.
UNEF
Dalším významným hráčem je UNEF – Union nationale des étudiants de France, historicky jeden z největších francouzských studentských odborů.
Je tradičně levicově orientovaný a dlouhodobě protestuje proti vysokým životním nákladům studentů, nedostatku míst na univerzitách a sociální nerovnosti.
UNEF se podílela na společných požadavcích současného hnutí spolu s Union étudiante, USL a dalšími organizacemi.
Solidaires étudiants
Pak je tu Solidaires étudiant·es, radikálněji levicově orientovaná studentská odborová organizace napojená na širší odborové hnutí Solidaires.
Její rétorika je výrazně více antikapitalistická a zaměřuje se na:
sociální nerovnost → prekérní práci → vysoké náklady na bydlení → veřejné služby → kritiku kapitalistického systému.
Také Solidaires étudiants podepsali společný seznam požadavků současného studentského hnutí.
Širší odborová levice
A pak už se dostáváme mimo studentské hnutí. Do širšího protestu se zapojily velké odborové organizace, zejména CGT, která patří k historicky nejvýznamnějším francouzským odborovým centrálám a má silnou vazbu na francouzskou levici.
Studentské protesty v historii
Vox populi, vox Dei. I tak by se dala nazvat síla studentských protestů napříč světem. Studenti měli vždy, co říci a mnohdy to znamenalo i pády politických režimů. Připomeňme si několik protestů, které změnily chod samotných států.
- Československo – 1939: protesty proti nacistické okupaci. Po demonstracích a smrti Jana Opletala nacisté 17. listopadu uzavřeli české vysoké školy a popravili devět představitelů studentského hnutí. Právě odtud pochází Mezinárodní den studentstva.
- Československo – 1968–1969: studenti protestovali proti sovětské okupaci Československa. V lednu 1969 se protestně upálil student Jan Palach.
- Československo – 1989: 17. listopadu začala studentská demonstrace, jejíž brutální rozehnání pomohlo rozpoutat sametovou revoluci a pád komunistického režimu.
- Maďarsko – 1956: studenti patřili k iniciátorům maďarského povstání proti komunistickému režimu a sovětskému vlivu. Protest přerostl v celonárodní revoluci, kterou potlačila sovětská armáda.
- Polsko – 1968: studentské protesty proti cenzuře a autoritářskému režimu, následované tvrdými represemi.
- Francie – květen 1968: studenti požadovali reformu univerzit a širší společenské změny. Hnutí se spojilo s dělnickými stávkami a téměř ochromilo Francii.
- Západní Německo – 1967–1968: studentské hnutí proti autoritářství, válce ve Vietnamu, přetrvávajícímu vlivu bývalých nacistů a dalším společenským problémům.
- Španělsko – 1960. léta: studenti protestovali proti diktatuře Francisca Franca; v roce 1968 byla například kvůli protestům uzavřena Madridská univerzita.
- Řecko – Athénská polytechnika 1973: studenti obsadili univerzitu a vysílali výzvy proti vojenské juntě. Režim proti protestu nasadil tank; událost se stala symbolem odporu proti diktatuře.
- Srbsko – 1996–1997: rozsáhlé studentské protesty proti režimu Slobodana Miloševiće a manipulaci voleb.
- Korea – Gwangju 1929: korejští studenti zahájili rozsáhlé protesty proti japonské koloniální okupaci. Jihokorejské státní archivy je řadí mezi počátky moderního korejského studentského hnutí.
- Jižní Korea – dubnová revoluce 1960: studentské demonstrace proti zmanipulovaným volbám a autoritářskému prezidentovi Syngmanu Rheemu pomohly svrhnout jeho vládu.
- Jižní Korea – 1980: studenti hráli významnou úlohu v demokratizačních protestech; povstání v Gwangju bylo krvavě potlačeno.
- Jižní Korea – 1987: studenti byli zásadní součástí červnového demokratického hnutí, které přispělo k demokratizaci země.
- Barma/Myanmar – 1962: studenti Rangúnské univerzity protestovali proti vojenskému režimu generála Ne Wina. Armáda protest brutálně potlačila a zničila budovu studentské unie.
- Čína – náměstí Nebeského klidu 1989: studenti požadovali politické reformy, svobodu projevu a omezení korupce. Protesty byly 3.–4. června vojensky potlačeny.
- Írán – 2022–2023: studenti a studentky byli výraznou součástí hnutí „Žena, život, svoboda“ po smrti Mahsy Amini.
- Bangladéš – 1952: studenti v tehdejším Východním Pákistánu protestovali za uznání bengálštiny jako úředního jazyka; několik demonstrantů bylo zabito.
- Indonésie – 1998: studenti sehráli klíčovou roli v protestech proti prezidentu Suhartovi, jehož více než třicetiletá vláda následně skončila.
- Jihoafrická republika – Soweto 1976: jeden z nejslavnějších studentských protestů vůbec. Černošští školáci protestovali proti apartheidu a povinné výuce v afrikánštině. Policie zahájila palbu; povstání se následně rozšířilo.
- USA – Kent State 1970: při protestu proti rozšíření války do Kambodže zastřelila Národní garda čtyři studenty. Následovala obrovská celonárodní studentská stávka; protesty zasáhly přes 700 kampusů.
- Mexiko – 1968: studenti protestovali proti autoritářství a policejnímu násilí. Dne 2. října následoval masakr v Tlatelolcu, při kterém bezpečnostní síly střílely do demonstrantů.
- Mexiko – Ayotzinapa 2014: po zmizení 43 studentů následovalo rozsáhlé studentské a občanské protestní hnutí.
Je tomu však i při nynější situaci ve Francii?
Podle deníku AP News na některých univerzitách probíhají blokády a vedení škol reaguje preventivním uzavíráním budov nebo přechodem na distanční výuku. Francie průběžně počítá škody.
Deník Le Monde uvádí, že rozsah škod na majetku i zdraví je značný. Bilance se v průběhu protestů mění. Už začátkem října premiér uváděl 215 zraněných studentů a 85 zaměstnanců škol. Policie tehdy hlásila více než 600 zraněných policistů; Le Monde následně uváděl oficiální údaj 650 zraněných příslušníků bezpečnostních složek od 28. září.
Došlo také k mimořádně vážným jednotlivým případům. Patnáctiletý student v Lens přišel o ruku a část předloktí poté, co podle dostupných zpráv zvedl policejní zásahový granát. V Belfortu byl zase napaden policista, který po úderech a kopech krátce ztratil vědomí.
Škody na majetku
Tady je situace rovněž rozsáhlá. Už 2. října bylo hlášeno více než 100 vážně poškozených škol. Při pozdějších demonstracích došlo k rozbíjení výloh a zastávek, zapalování objektů, rabování obchodů a útokům na veřejné budovy. Le Monde například popisuje požár radnice v Limoges.
Velké nepokoje 17. října zasáhly několik měst. AP uvádí požáry, rabování, napadení veřejných budov a střety s policií; v Marseille demonstranti během nepokojů pronikli také do radnice.
Celkovou částku škod v eurech zatím nelze spolehlivě vyčíslit. Ekonomický dopad ale přesahuje samotné rozbité budovy a vozidla. Podle šéfa francouzské sítě obchodních komor některým obchodníkům kvůli nepokojům a preventivnímu zavírání provozoven klesly tržby přibližně o 80 %.
Co Francii čeká teď
Problém je, že studentským představitelům současné návrhy vlády nestačí. Po pondělním jednání oznámili, že chtějí v protestech pokračovat. Další velká celostátní mobilizace je plánována na 5. listopadu. Macron proto počítá s pokračováním bezpečnostních opatření.
Navíc se hnutí začíná měnit. Přidávají se odbory a příznivci hnutí žlutých vest a policie zaznamenala také organizované skupiny krajní pravice, které se v některých městech střetávají s radikální levicí. Jen při poslední sobotní mobilizaci bylo podle ministra vnitra 1 435 lidí zadrženo.
Nejbližší týdny proto budou rozhodující: buď vládní ústupky část studentů přesvědčí a protesty postupně zeslábnou, nebo se před 5. listopadem znovu rozšíří. Vzhledem k tomu, že samotní studentští představitelé dnes oznámili pokračování protestů, zatím není důvod považovat krizi za ukončenou.
Je to pořád boj za správnou věc?
Z původně studentských protestů za lepší podmínky ve školství se postupně stalo něco, co už školní lavice připomíná jen velmi vzdáleně. Požadavky na více učitelů, opravené školy, menší třídy nebo spravedlivější přijímání na vysoké školy sice nezmizely, ale v ulicích je stále častěji přehlušuje mnohem širší směs odporu proti vládě, drahotě, bohatým a kapitalismu obecně. Francie tak opět předvádí svou téměř národní disciplínu: začít protest kvůli konkrétnímu problému a během několika týdnů dojít k otázce, zda by nebylo jednodušší předělat celý společenský systém. Z protestu za lepší školství se tak místy stává spíš všeobecná občanská neposlušnost, do které si každý přinese vlastní důvod, proč je naštvaný.
A právě tady se původní smysl protestů začíná poněkud ztrácet v kouři z barikád. Kritizovat vládu, ekonomickou nerovnost nebo fungování kapitalismu je samozřejmě legitimní součást demokratické společnosti. Jenže když se vedle studentských transparentů objeví rabování, zapalování, ničení veřejného i soukromého majetku a hesla namířená proti celému politickému a ekonomickému uspořádání země, je stále obtížnější tvrdit, že jde pouze o boj za lepší školy. Studenti možná zapálili pomyslnou jiskru kvůli skutečným problémům ve vzdělávání, ale oheň už mezitím přitáhl odbory, žluté vesty, politické radikály i lidi, kteří mají se školstvím společného asi tolik jako dlažební kostka s učebnicí matematiky. A právě v tom je současná situace pro Francii nebezpečná: konkrétní požadavky lze vyjednat, ale všeobecný vztek proti „systému“ se uspokojuje podstatně hůř.
Ničení není revoluční ekonomický program a rozbíjení výloh rozhodně není cesta k prosperitě. Když někdo tvrdí, že bojuje proti kapitalismu, a přitom ničí obchody, podniky a majetek lidí, ve výsledku nebojuje proti bohatství – ničí hodnotu, kterou vytvořil někdo jiný. Zapálená škola nebude vzdělávat lépe, rozbitý obchod nebude zaměstnávat a vyrabovaný podnik nebude vytvářet pracovní místa. A účet za tuhle „revoluci“ nakonec nepřijde žádnému abstraktnímu kapitalistovi, ale obyčejným lidem prostřednictvím daní, vyšších nákladů a ztracených pracovních míst. Jestli má být výsledkem boje proti systému méně škol, méně obchodů, méně bezpečí a více škod, pak je na místě otázka, zda se skutečně bojuje za lepší společnost, nebo jen hledá záminka něco rozbít. Trosky nejsou prosperita, chaos není sociální politika a dlažební kostka není argument.
