Článek
Než tento článek začnu, chci uvést, že nejsem příznivcem současné vlády a považuji ji za odpornou a buranskou.
Jsou dekády, kdy se nic neděje, a pak jsou dny, kdy se dějí dekády, jak řekl Lenin. A vypadá to, že u některých těchto dnů si pamatujeme i čas. V dnešních dnech je to 4:36 ráno. To je čas, kdy prošel prvním čtením návrh na převedení financování veřejnoprávní televize a rozhlasu pod státní rozpočet. Mnohým lidem se toto nezamlouvá, a tak vyrážejí do ulic vyjádřit svůj nesouhlas. Tento návrh se mi také nezamlouvá, u mě se však jedná o ještě větší strach z degradace toho, čemu se říká veřejné finance. Zrušením poplatků se náklady nezruší. Ale to jste již slyšeli. Nicméně demonstrantům jde o to, že podle nich bude mediální prostor méně svobodný. Je tomu tak? A nebo je to o odlišném chápání slova svoboda?
Dle mě se jedná právě o nepochopení významu slova svoboda. Proč? Odpověď na to nabízejí různé vývoje osvícenství. Jak? Odpovědí je jednoduše Británie a Francie. Zdá se vám to šílené? Možná teď ano, ale zamysleme se.
Britské osvícenství často vycházelo z tradice anglického zvykového práva, díky němuž se Anglie dříve zbavila nevolnictví a nahradila jej prací za mzdu. To umožnilo rychlejší vzestup pilných občanů, kteří mohli snáze konkurovat šlechtě, a vznikali první soukromí podnikatelé. Dalším katalyzátorem bylo dřívější přijetí reformace, jež pomohlo zpřetrhat zákonné církevní monopoly na lidskou činnost. Díky tomu mohli občané snáze stoupat či klesat v sociální mobilitě a poznali tak brzy výhody dobrovolných kontraktů či soukromého vlastnictví a dobrovolnosti. Výhody tohoto systému si všimli i myslitelé jako John Locke. A právě Locke ve svých *Dvou pojednáních o vládě* řekl, jak do toho vstupuje stát. Locke mu přidělil pouze základní funkce, a to ochranu lidského života, majetku a svobody a vymáhání kontraktů. Tomuto systému se říká klasický liberalismus, či, pokud preferujete, libertariánství. Právě tato idea svobody stavěla na tom, že rovnost je pouze před zákonem a jinak má být vše víceméně ponecháno lidské dobrovolnosti. Tomuto druhu svobody říkáme negativní svoboda.
Francouzské osvícenství (aspoň jeho velká část) naproti tomu vycházelo z myšlenek kontroverzního filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua. Tento člověk proslul mimo jiné tím, že soukromé vlastnictví a bohatství obecně jsou bytostně nespravedlivé a měly by být nahrazeny jiným a spravedlivějším řádem postaveným na solidaritě a podobně. Nejen tímto tak otevřel Pandořinu skříňku, na niž navazovali různí myslitelé po něm. A jedním takovým z nich byl Maximilien Robespierre a jakobíni obecně. Ten tyto myšlenky dotáhl až do velmi radikálního konce. Všechny původce nerovnosti, nespravedlnosti a podobně zničit a nařídit skutečnou svobodu, tedy svobodu od jakýchkoli společenských požadavků kombinovanou s ideálem všeobecné solidarity nás všech. A jak na to? Výbory. A jedním takovým výborem byl Výbor pro veřejné blaho. Tento styl myšlení tak nevyhnutelně směřoval k tomu, že se tak dlouho popravovalo, až pod gilotinou sám Robespierre skončil. Tento typ svobody se až ironicky nazývá pozitivní svoboda.
A právě nařízení veřejného blaha je něco, co jakákoli debata o budoucnosti veřejnoprávní televize a rozhlasu ignoruje. Obě strany chtějí nařídit svou vlastní ideu dobra. Jedni chtějí dobro „pro všechny“, jiní „dobro národa“. Jedni chtějí více diverzity, druzí více tradice. Vše nedobrovolně, s ideály vyšších cílů, jež mají mít přednost před sobeckými zájmy jednotlivců. Tyto argumenty slýcháme od obou stran. Ministr kultury chce zabránit homosexualitě ve filmu utnutím dotací a současní demonstrující chtějí toto zachovat. Ve své podstatě tak hlavní část konfliktu představuje konflikt mezi dvěma interpretacemi pozitivní svobody.
Nechci samozřejmě žádnou ze stran obvinit ze sympatií k jakobínskému běsnění, nicméně přijde mi, že do jisté míry obě skupiny sdílejí typ myšlení, který k těmto myšlenkám může jednoduše sklouznout.
Mým řešením je samozřejmě zavést negativní svobodu. Svoboda je tam, kde si člověk rozhodne, co chce a co ne. Pokud má být podporován LGBT film, nechť je to dobrovolně. Stejně tak u trapně národoveckých počinů postupujme stejně. Řešením je tedy zaměřit se na negativní svobodu a vzít si něco z britské tradice osvícenství, tedy z tradice akcentující soukromé vlastnictví a dobrovolnost. Nicméně v současné době to jen tak nelze a jen těžko lze najít skutečně optimální řešení našeho problému aplikovatelné v současnosti. Napadá mě jedině možnost (pokud chceme dodržet konsenzus, že veřejnoprávní média mají v lidské společnosti místo) ponechat pouze zpravodajství a publicistiku a tu držet zuby nehty. Zkrátka dát najevo, že na zpravodajství se nesáhne, ale že bez vás „blbečků ve vládě a na ministerstvech“ se více než obejdeme. Ale přeci jen, nestojí alespoň za to zamyslet se nad tím Lockem a jeho smýšlením?
