Článek
Když jsem byla mladší, nějak jsem nechápala, co to je ta krize středního věku, bylo to něco nepochopitelného. Postupně jsem se propracovala do fáze, kdy mi tzv. krize středního věku začíná oblizovat kotníky a mě začínají docházet různé věci.
Kde se vzala, tu se vzala
Okamžikem narození jsem se stala malým človíčkem, stal se ze mě pro okolní svět prťous. Všichni kolem mě byli tak velcí, rozumní a já jen malé nic, co hodně věcí nesmí a co hodně věcí ještě neumí, protože je prostě mrňous.
Jak jsem stárla, začali být kolem mě i o fous menší prťousové, ale oproti dospělým jsem byla stále ještě něco malého a nezkušeného. Musela jsem se toho ještě hodně naučit, ale až za čas, teď ještě ne, ještě jsem zkrátka byla jen to malé dítě. Celý život před sebou.
Začala jsem chodit do školy. Byl ze mě velkej tvor! Nechodila jsem už jen do školky pro mrňata. Už jsem fakt chodila do školy, začala se učit ty velký a důležitý věci, který ze mě udělají toho chytrýho dospělýho.
Ale i tak jsem vlastně byla pořád ten malý školáček, bylo tolik starších dětí ve vyšších třídách. Pořád jsem měla pocit toho prťouse, toho malého mladého tvorečka.
Prvním stupněm základky jsem se prokousala a ocitla se v pátém ročníku a cejtila jsem se jako king! Ostatní děti byly teď proti mně prťousové. Páťák, to znělo hustě! Už jsem se něco naučila, ale byly ještě vyšší mety, které byly třeba zdolat, abych nebyla tou mladou, hloupou, nezkušenou.
Přišel gympl. Být na gymplu to už samo o sobě znělo dobře. Ale. Být v primě, to je sešup z pozice toho staršího opět na toho nejmenšího, nejhloupějšího. Vždyť na škole jsou ti maturanti, to jsou teprv borci. Ne, jako já, malý primánek.
Tak jde čas a z prvního trapného ročníku jsem se vyšplhala až na toho zprvu tolik vzdáleného maturanta. Byli jsme kápové školy. Jenomže na stranu druhou to bylo strašný, matura na krku. Co bude potom? Bůh ví.
Matura byla splněna a teď byl konečně hotov ten dospělej člověk! Jenže. Byli tady stále ještě ti starší a hustější, ti drsní vysokoškoláci.
I odhodlala jsem se a dostala se na vejšku. Být na vejšce, to teprv znělo nejvíc hustě! Ale, zas tu byl ten první ročník a zase ta pozice usmrkánka, toho nového, co nic neví. Stále jsem byla jen ta malá, hloupá a nezkušená.
Všechny úskalí jsem zvládla, vylezla vejšku a bylo to. Měla jsem titul. Dokázala jsem to. Byla jsem konečně tím dospělým, co všechno ví, co všechno zná a čeká ho trh práce.
Přišla jsem do první práce a vlastně naposledy jsem byla tím nezkušeným usmrkánkem, co se toho musí ještě moře naučit. Naposledy jsem naplno zažila pocit mladí a s tím spojený pocit nezkušenosti.
Pracovala jsem pár let a poté odešla na několikaletou dovolenou. Léta běžela, děti rostly a pomalu přikvačil okamžik prozření, že už přestávám být tou mladou, naivní a životem nezkušenou. Začala jsem si uvědomovat, že je mládí pryč a stáří se nezadržitelně přibližuje.
Už přede mnou není ta hromada otevřených dveří, co můžu. Mám povinnosti, musím se postarat o rodinu, o děti, vydělat nějaké ty peníze. Není to ten bezstarostný život, kdy žádné tyto závazky neexistovaly.
Přichází okamžiky melancholie a hodnocení dosavadního života. S úděsem zjišťuju, jak staré jsou děti narozené v roce mé maturity. Vždyť je to jako včera. Připadám si staře. Už nejsem tím, kdo zná veškeré technické novinky. Nevím, jak se pracuje s AI. Nevím, jaké to je být zahlcen technologiemi už od narození jako současní puberťáci. A jsem vlastně ráda.
Jen tak trochu nevím, co teď dál. Asi nic nevymyslím a budu dál chodit trapně do práce a starat se o rodinu jako dosud. Ono je to vlastně docela fajn.
