Článek
Práce z domu je super věc pro ty, kterým charakter práce tuto možnost umožňuje. Není to jen otázka pohodlnosti, ale také praktičnosti. Je to jediný způsob, jak se vyhnout ošetřovnému a nelibosti šéfa kvůli neustále nemocným dětem.
Před covidem bylo vše jinak. Do práce jsem po škole nastoupila ještě ve zcela normálních časech. Covid ještě nepřišel, válka na Ukrajině prozatím nenápadně probublávala a práce z domova představovala tak trochu sci-fi. V kanceláři jsem seděla u klasického počítače a home office sice nebyl nerealizovatelný, ale bylo tam u toho jedno velké ALE. Možná jeden den za měsíc by prošel, ale byl tlak na to, aby to byla opravdu výjimka. A tak jsem každý den trávila dvě hodiny cestou do práce a zase zpět.
Přišel odchod na jednu mateřskou a druhou navazující a mezitím se mnohé změnilo. Objevil se covid a najednou téměř ze dne na den už home office nebyl sci-fi, ale povinnost.
Do práce jsem se vracela předčasně v pocovidové době na poloviční úvazek na home office, protože jsem měla menší dítko ještě doma. Odpracovat 4 hodiny během celého dne se dalo. Ale už při nástupu mi bylo sděleno, že při navýšení úvazku bych měla alespoň část týdne docházet do kanclu, abychom za oddělení plnili kvótu podílu práce z kanceláře. Holt nařízení vedení.
Po pár měsících se však odehrála změna. Úvazek jsem si po 3/4 roce navýšila, ale povinnost docházet fyzicky do kanceláře zmizela. Firma objevila Ameriku, zjistila, že má moc zaměstnanců a málo míst v kancelářích. A tak nabídla lidem, že pokud chtějí, mohou dělat 100% z domova bez podmínek.
Nic lepšího mě nemohlo potkat a jsem za tuto možnost dosud velmi vděčná. Mám totiž dvě děti předškolního věku, které přes zimu docela často marodí. A s oblibou na střídačku.
Minulý rok a začátek ledna vypadal celkem nadějně, děti do školky chodily. V půlce se to však změnilo. Z dovolené na horách si mladší přivezla angínu, která se po měsíci opakovala. Mezitím starší stačil chytit ve školce neštovice a s odstupem dvou týdnů je předal té mladší. Když už to vypadalo na úspěšné ukončení epizody neštovic v naší domácnosti, přišla ze školky rýmička velmi hutného charakteru s náběhem na zánět středního ucha.
Starší se z rýmičky oklepal dříve a po dni stráveném ve školce dostal pro změnu zánět močového měchýře, a to jsem si dělala plané naděje, že se letos antibiotikům alespoň on vyhne.
Aktuálně to vypadá, že se mladší už konečně vyhrabává z té hutné rýmičky a bude odeslána do předškolního zařízení pro novou dávku bacilů. Pokud dá dva dny docházky, překoná rekord posledních dvou měsíců.
Staršího ale mám stále ještě s antibiotiky doma. Trochu se divím, že mi ještě nehráblo, ale celkem to dávám, asi se u mě vyskytla jakási rezignace a smíření se s osudem.
Během této doby pracuji bez přestávky, ošetřovačku jsem si zařizovat nemusela. Díky velkorysosti zaměstnavatele ušetřili všichni. Já, on i stát.
A to se vyplatí.
Jen nevím, jestli děti z těch pohádek už nezblbnou.
