Návštěva pražské zoo, úděsná městská a rozbitá hlava

Na pátek 9. 5. jsme si naplánovali zase po roce návštěvu pražské zoo. Všední den, hezké počasí, tak proč ne, říkala jsem si a naivně se domnívala, že lidé musí do práce, tak jich tam tolik nebude.

Ráno byl plán vyrážet kolem osmé a jelikož cesta autem od nás trvá asi půl hodiny, byl tak dostatek času stihnout otvíračku a vyhnout se případným davům.

Jak jinak, plán nevyšel.

Místo zaparkování po půl deváté na sběrném parkovišti u výjezdu z tunelu Blanka, jsme se na parkoviště dostali o hodinu později. Zpomalila nás nevolnost dcery a hlava rodiny, která si nutně potřebovala nechat opravit mobil v nedalekém servisu otvírající až od devíti.

Nu co, zaparkovali jsme a šli vyčkávat hned přes silnici na zastávku autobusu 234.

Zanedlouho přijel krátký zcela narvaný autobus. No nic, přesunuli jsme se o kus dál na hlavní trasu do zoo, kde jezdí i dlouhé autobusy linky 112. Jaké bylo nemilé překvapení, když se nám ani do dalších několika vozů nepodařilo vměstnat, i když jsme stáli jako první u dveří.

Až asi do třetího vozu se nám vmáčknout zdařilo, ale příliš pohodlná cesta to nebyla. Netuším, proč je toto spojení tak výrazně poddimenzované. Ještě, že jsme neměli s sebou kočárek, s tím by se šance nastoupit rovnala čisté nule.

Konečně u vstupu do zoo.

Fronta na vstupenky nás netrápila, měli jsme zakoupeny lístky přes net, takže se bez čekání šlo k turniketům, kterých je u hlavního vchodu dostatek.

Jako klasicky jsme se po vstupu vydali na prohlídku dolní části zoo. Trochu nás zklamal uzavřený pavilon tuleňů s vypuštěným bazénem, který se zrovna čistil, ale jinde bylo ostatní zvířectvo doma a občas na nás vystrčilo nos, zobák či zadek.

Kolem tučňáků, plameňáků, tapírů a hopsajících gibonů jsme se dostali k dětské tramvaji, která bohužel nejezdila. Dětičky se chtěly alespoň kouknout do kukaně, která se nachází v její blízkosti. Kukaň je jakýsi průhled, ke kterému se sestupuje chodníčkem se schody a tunelem.

Dceru jsem vedla za ruku a dávala pozor, aby se nepřerazila o schody a vůbec jsem neevidovala, že tunel je příliš nízký. Plnou silou jsem hlavou vrazila do betonu. Takovou šlupku jsem do hlavy už dlouho nedostala.

Po decentních nadávkách, abych nepohoršovala své ani cizí děti, jsem počítala andělíčky. Naštěstí jsem se bouchla do části hlavy s vlasy, takže jsem si nerozsekla čelo. Krapet praštěná jsem pomohla dceři vylézt po žebříku do kukaně a poté se šla vzpamatovat na blízkou lavičku. Krev mi naštěstí netekla, hlava se nemotala, špatně mi nebylo, jen ta boule kvalitně bolela. No nic, uvidíme, jak se to vyvine a šlo se dál.

Zkontrolovali jsme oblíbené želvy, dále goriláky, velemloky, šelmy a plazi a pro ušetření sil to vzali nahoru lanovkou.

V horní části zoo jsme nevynechali slony, gorily, hrochy, nejrůznější hmyzáky, ani lední medvědy a na závěr přes pavilon papoušků a výběh klokanů zamířili na slíbené dětské hřiště Rezervace Bororo.

Tady na nás však čekalo další zklamání. Hřiště bylo zavřené. Smutek dětí byl veliký, ale nic jsme s tím provést nemohli. Když je zavřené, tak máme holt smůlu. Asi je k tomu dobrý důvod. Holt příště. Aspoň, že mě už přestala bolet hlava.

Cedule o uzavření hřiště však nebyla pro mnoho rodičů dost pádný důvod, aby své ratolesti na hřiště nepustili. Své potomky nechávali mříže přelézat a na hřišti bez problému skotačit i tak. Nějak jsme to nepochopili. Nechávat děti hrát si na uzavřeném hřiště, které vede do výšky nějakých 10 metrů a je ze dřeva a lan nám v pořádku nepřišlo. Hádám, že nebylo uzavřeno jen tak pro nic za nic. Nezdržovali jsme se a šli raději pryč, nepotřebovali jsme být svědky něčeho nehezkého.

Protože už čas postoupil a děti jevily známky opotřebení, rozhodli jsme se návštěvu ukončit. Turniketem u Trojského zámku jsme areál zoo opustili. Bylo štěstí, že se dcera ve východu nezmrzačila, protože nadšený syn s neočekávanou rychlostí turniket roztočil a jen na poslední chvíli jsem dceru stáhla zpět. Uf. Nevím, jestli anděl strážný, ale někdo takový se v tu chvíli očividně neflákal.

Cesta autobusem zpět k parkovišti byla snad ještě horší než dopoledne. Byl přecpaný a děti nám visely na nohách. Ještě že cesta nebyla dlouhá, obávám se, že by dcera při delší jízdě okolo stojící lidi nemile ohodila.

No, a to je konec. Návštěva zoo byla fajn, i když se nám ji pokoušelo pokazit mnoho nehezkých okolností.

Nezanevřeme na ni.

Tak zase za rok čau.