Článek
Socialismus jsem nezažila, ale nejsem slepá, hluchá ani zcela natvrdlá. Režim, který jsme tu před rokem 1989 měli, nebyl hezký, šlapal po svých odpůrcích a tvrdou rukou se držel u moci. Nevládli nám nějací druzí, vládli jsme si tu sami a sami jsme si působili zvěrstva. Po revoluci se tito lidé nevypařili, jen začali cinkat klíči a tvářit se jako míliusové. Nikdo za zločiny minulého režimu nenesl zodpovědnost.
Bylo to dobře nebo ne?
Zamyslela jsem se nad tím a nakonec jsem došla k závěru, že to tak bylo asi dobře.
Jak může národ sám sebe soudit? Kdo má to právo soudit ostatní? Myslím si, že jediným správným soudcem všech je každého svědomí.
Většina národa nebyla disidenty, které režim pronásledoval. Většina se snažila fungovat kvůli dětem, rodině, práci, či kariéře. Někteří byli ve straně a třeba i udávali, je to ale důvod, aby šli do vězení? Kdo může vědět, jestli se tak dotyční nechovali jen kvůli nátlaku, vydírání, strachu. Ne všichni mají v sobě tu sílu vzdorovat a riskovat vše. Kdo má právo druhého kvůli tomu soudit?
Asi nikdo. Ať si každý sáhne do svědomí.
Toto všechno se dělo před více jak 35 lety. Myslím si, že dnes již nemá cenu se babrat v minulosti a řešit kdo kdy v jaké straně byl a co tam dělal nebo nedělal. Jediné důležité je to, jak se chová dnes.
Komunistická minulost našeho prezidenta, či snad předsedy opozičního hnutí mi v podstatě nevadí. V té době jsem nežila, nebyla jsem v jejich kůži, nevím, jak bych se chovala já. Nemám právo za to kohokoli odsuzovat. Oceňuji to, když se někdo své minulosti postaví čelem a řekne, ano, bylo to špatně, lituji toho. Ten, kdo kličkuje, jednou něco přizná a pak vlastně ne, neumí si stoupnout a prostě a jednoduše se omluvit, jen ukazuje, kým opravdu je.
Připadá mi, že spousta našich spoluobčanů je zaseklých v historii a nemají ji v sobě zpracovanou a uzavřenou. Nemá smysl si pěstovat své křivdy, ale koukat se raději kolem sebe, co se děje a nebýt jen pasivním pozorovatelem. Minulý režim je uzavřená věc. Je fajn si z ní vzít poučení, ale to je tak vše.
Jsem překvapená kolika lidem leží minulost našeho prezidenta v žaludku. Nějak nevím proč. Proč mají lidé potřebu pořád hledat nějakého třídního nepřítele? Není to unavující?
S naším současným panem prezidentem jsem vcelku spokojená. Dělá, co se od něj očekávalo. Reprezentuje naši zemi. Jezdí po České republice, navštěvuje různá místa, setkává se s lidmi, snaží se naslouchat jejich problémům. Funguje v rámci pravomocí, které mu ukládá ústava a nevymýšlí nejrůznější kličky, kterými se proslavil jeho předchůdce.
Nikdo není ideální, nikdy se nikdo všem nezavděčí. Připadá mi, že by si v současnosti vysloužila tvrdou kritiku i Matka Tereza.
Někomu se nelíbí, že náš prezident neumí pořádně mluvit z patra a projevy má připravené a čte je. Jinému zase vadí, že nevetuje každý zákon vlády. Dalšímu vadí, že prezident někam jezdí a že mu to musíme platit nebo že řeší peníze pro svou ženu, aby byly konečně oficiálně podchycené. Aneb kdo chce psa být, hůl si vždy najde.
Možná by bylo dobré, aby ti, co neustále musí někoho napadat, urážet, či nálepkovat, se zastavili a zamysleli se, proč to dělají? Proč mají nutkání hledat nepřítele.
Pokud se má někdo špatně, není složité začít u sebe a zamyslet se, co udělat pro to, aby mi bylo líp? Najít si lepší práci, přestěhovat se, rekvalifikovat se. Jednoduše vynaložit úsilí na zlepšení svých životních podmínek. A nebo si stačí uvědomit, že se zas tak špatně nemám a začít si vážit toho, co mám a kde žiji.
Jsem ráda, že máme prezidenta jakého máme a je mi jedno, že se zapletl s režimem, byla taková doba. A teď pojďme řešit raději současnost.
