Článek
Ne všechny ženy po porodu kojí. Většina ale ano. Je to to nejlepší, co svému dítěti mohou dát. Já jsem nebyla výjimkou.
Bylo to vlastně hezké období, kdy jsme si s dětmi byly velmi blízko. Víc už to vlastně skoro ani nejde. Ale bylo to také období, které mě chvílemi neskutečně deptalo.
V obou případech, které jsem zažila, byl nástup laktace docela v pohodě. První nějaký větší problém přišel kolem druhého měsíce, kdy si sice děti nestěžovaly, ale doktorce se nelíbilo nedostatečné přibírání. Snažila jsem se více rozkojit, a nakonec to zabralo.
Více pít, kojit častěji, snažit se ostříkávát ještě aspoň něco málo po dokojení, aby se začalo tvořit více mléka. Nezapomínat na noční kojení, případně ještě odstříkávat i v noci. Pořídila jsem si i homeopatikum Ricinus communis 5ch a nějak to všechno dohromady nakonec pomohlo.
Kolem čtvrtého měsíce to byl větší boj, hlavně u druhého dítěte. Dítko z ničeho nic začalo být u odpoledního krmení nepříjemné. Místo nějaké větší snahy o kojení začalo kojení odmítat, přímo bojkotovat, vztekalo se, nechtělo se přisát.
Snažila jsem se být nad věcí a nebrat si to, ale. Takto malé dětičky nejí nic jiného než mléko, a to to vaše (pokud kojíte). Jak budou přibírat a růst závisí jen a jen na vás. Tato zodpovědnost mě docela ubíjela. Když se zrovna nedařilo, tak mě to dost štvalo. Na druhou stranu mě ale štvala i představa, že bych kojit přestala a dítě by bylo na umělém. I když to byla blbost, brala jsem to jako svou neschopnost. Psychicky mě to dost ničilo.
Nějaké mléko by bylo, ale dítě prostě nechtělo, jen jsem si ho vzala, už řvalo. A co s tím teď? Dítě řvalo, já řvala, jak jsem byla vydeptaná. Došlo to tak daleko, že mu manžel udělal umělé a zkusil mu trochu dát. Já to psychicky nedávala, šla jsem raději pryč. Dítko se trochu uklidnilo. Aby se napilo i ode mě, bylo nutné dítě polouspat. Oblbnout ho. Dostalo dudlík a když už to vypadalo, že skoro nevnímá, dala jsem mu napít, zabralo to. Byla jsem z toho fakt zničená, ale byla jsem ráda, že jsem to nakonec dala.
Tyto větší či menší problémy s odmítáním se vlekly snad měsíc, než se dítě opět srovnalo. Divím se sama sobě, že jsem s tím nesekla. Psychicky mě to velmi týralo. Vůbec se nedivím, že podobné krize jiné ženy vzdají a raději nasadí umělé mléko, pokud tedy najdou nějaké, které dítěti chutná. Mému prvnímu umělé prostě nechutnalo, takže mi nezbývalo nic jiného než se snažit, u druhého to s umělým nebyl problém, ale já to vzdát nechtěla. I když to bylo chvílemi opravdu strašné.
Nakonec bylo kojení zase fajn, dítě si u kojení hezky usínalo a nebyl problém s nějakým uspáváním.
Obě děti mi s kojením praštily v roce. Po týdnu snažení, kdy nebyla odezva, jsem to vzdala. Umělé mléko také nechtěly, tak dostávaly více jogurtů, mléčných kaší a sýrů, aby neměly mléčný deficit.
Z kojení jsem nebyla odvařená. Brala jsem ho jako nutnost. Pokud by děti s kojením v roce nesekly samy, asi bych kojila dál, ale byla jsem ráda, že to takto dopadlo.
Od té doby mě zatím nic tak psychicky neodrovnalo jako problémy s kojením.
Měly jste to podobně?
