Článek
Nikdy jsem o tom nepřemýšlela a nebýt války na Ukrajině, která se na plné obrátky rozběhla před dvěma lety, ani bych o tom nikterak nedumala. Až s možnými existenčními problémy mi mysl zabloudila do těchto míst. Vlastenectví, národní hrdost, čest, mají tohle vůbec ještě Češi?
Před dvěma lety, koncem února 2022, jsem měla docela silné depresivní stavy. Nebyla jsem v tom určitě sama. Útokem Ruska na Ukrajinu se dostavil šok a ukrutný strach o sebe a o svou rodinu. Co se bude dít? Budeme za týden, měsíc, půl roku ještě naživu? Nerozpoutá se válka i u nás, nebude jaderná? Bylo to strašné. Pralo se to ve mně. Co bych udělala já, kdyby k nám zamířili Rusové v plné polní? Podlejzala bych jim, abych zachránila svou rodinu, vzdala bych se, abych si zachránila život? Život svých dětí? Nebo bych se snažila postavit na odpor, bránit svou vlast? I za cenu toho, že zemřu já i mé děti? Bylo to opravdu hodně nehezké období.
Bylo to na psychiku mnohonásobně horší než strach za covidu, ale odešlo to. Zvykla jsem si. Zjistila jsem, že se pro nás vlastně nic moc neděje.
Směrem k Ukrajině se u mě probudil obdiv a soucit. Začali se bránit, i když na první pohled neměli sebemenší šanci na úspěch. Objevili svou národní hrdost a sílu. Ukázali, že mají svůj stát rádi a jsou za jeho obranu ochotni i zemřít. Je to vlastně hrozně hezké, i když strašné.
Svým odhodláním postupně zviklali i strachem ochromený Západ a ten začal opatrně vojensky pomáhat. Je velká škoda, že všechnu podporu, co má Ukrajina teď, nedostala už od počátku. Rus by strašil, Rus by nadával, ale taky by se bál, lekl by se a je docela možné, že by bylo nyní už po konfliktu. Rus by byl zpátky doma a lízal by si rány. Mnoho životů by bylo ušetřeno. Rus rozumí jen síle a respektuje jen ty mocné, co nemají strach.
Jak hodně se Ukrajinci od nás liší v přístupu k ohrožení vlasti? Jejich šance na úspěch proti mnohonásobně většímu a silnějšímu protivníku byla minimální, ale odhodlaně se do toho pustili.
My jsme byli v minulosti ve velmi podobné situaci, měli jsme navíc částečně vybudované ochranné linie a měli jsme silnou dobře vyzbrojenou armádu.
Dne 23. září 1938 u nás proběhla mobilizace, po které volali i obyčejní lidé. Bylo povoláno přes milion obyvatel do vojenské služby. Všichni bojeschopní muži do 40 let. Už do 24 hodin se přihlásili 3/4 z nich.
Když o této době čtu, jsem na náš národ hrdá. Obdivuju naše předky, jejich statečnost a vůli obětovat život pro druhé, pro svůj vysněný stát. Ale, jak to dopadlo, víme.
Lidé tehdy chtěli bojovat, vydupali si kvůli tomu demostracemi i jinou vládu. Chtěli bránit svou vlast, své domovy a byli naštvaní a zdrcení, když to udělat nakonec nemohli. Jejich čest a hrdost na vlastní národ, svou zem odešla do věčných lovišť. O půl roku později jsme jako stát přestali existovat úplně a Němci si tu s námi mohli dělat, co chtěli, byli jsme v podstatě podlidmi.
Obdobně tomu bylo i v roce 1968, kdy k nám přijely vyzbrojené „spřátelené“ armády a odehnaly od nás záchvěvy svobody na více jak dvacet let. Na jakékoliv napadení armádou jsme tenkrát nebyli připraveni, respektive jsme byli připraveni na napadení nepřítelem, ale tím ze Západu, ne svými „přáteli“.
Bránit se v srpnu 1968? Mělo to smysl? Na jednu stranu asi ne, na stranu druhou nečinné tiché přihlížení s nenávistí v očích nám na národní hrdosti opět nepřidalo. Možná jsme se o nějaký odpor měli alespoň pokusit. Alespoň bychom se v očích svých a Rusů neponižovali a naše sebevědomí by se už téměř úplně nevytratilo.
Tyto nepříjemné okamžiky minulého století v nás stále jsou. Nějaká zdravá národní hrdost, sebevědomí u nás chybí. Cítíme se nicotní v porovnání s jinými národy. My přece o ničem rozhodovat nemůžeme, jsme malým státem, nemáme žádnou sílu ani váhu. Opravdu?
V jiných státech je představa mobilizace a ochrany vlasti něčím, co lidé chtějí a jsou na to vnitřně nastaveni. Pojem mobilizace v nich evokuje národní povinnost a čest. Oni chtějí bránit své domovy a nepřemýšlejí o tom, kde si v cizině postavit nějakou zašívárnu, bezpečné útočiště, kam by mohli utéct, dezertovat, vykašlat se na své kamarády, známé, sousedy a utéct, zachránit si vlastní kůži.
U nás toto národní cítění pro obranu vlasti nevnímám. Myslím si, že mnoho lidí u nás by raději uteklo a nechalo svůj stát komukoli, kdo by jen prošel kolem. Jejich život je pro ně to nejcenější, čest a hrdost jim nic moc neříká. To je to, co s námi roky 1938 a 1968 udělaly. Zničily nám sebevědomí a zasely do nás strach se o něco rvát.
Moc bych nám přála, aby se mladí Češi začali opět cítit hrdě a představa služby v armádě v okamžicích, kdy se rozhoduje o osudu vlastního státu, jim nebyla odporná.
Chybí nám zkrátka zdravá láska k vlasti. Nikdy jsem nechápala v různých válečných filmech matky, které s obrovskou hrdostí posílali své syny do války, přišlo mi to nesmyslné. Možná to nyní přeci jen trochu chápu. Asi bych si uměla představit hrdost, kterou bych asi cítila, kdyby se moje děti rozhodly stát součástí obrany naší země. Samozřejmě bych se o ně bála, ale kdyby šlo o život nás všech, co by se dalo jiného dělat? Opět zůstat potichu s nenávistí v očích?
V tomto ohledu mě dostávají docela časté dotazy „zvláštních“ lidí v diskuzích, kteří touží po míru za každou cenu (i za cenu oblizování Putinovy zadnice) a ptají se všech okolo, kteří jejich pohled na svět nesdílejí:
„Poslali byste svoje děti do války?“
A vy ne? Kdyby byly ohroženy životy nás všech, naše domovy, vy byste svým dospělým dětem bránily v ochraně vlasti? A vy osobně? Vy byste taky nešli? Utekli byste na Seychely? Jako srabi a zrádci svého národa a odtamtud v televizi v klidu sledovali, jak vaši přátelé umírají nebo se potupně před někým plazí v hnoji?
Co je pro nás důležitejší, hrdost, nebo život v ponížení?
My jsme si už několikrát vybrali život, a to nás poznamenalo.
Anketa
zdroje:
