Článek
Nastal rok R, měsíc M a den D a naše milé šestileté dítko nastoupilo do první třídy. Po hravých prvních dnech přišla chvíle, kdy malý školáček dostal do ruky tužku k psaní prvních čár a obloučků a brzy i prvních písmen. A hle první domácí úkol.
Neděle po obědě, písanka na stole, otrávené a nakrklé dítě u toho.
„Tak si vem tužku a piš, ať to máš hotový a můžeš si jít zas hrát.“ snažím se pozitivně motivovat.
„Ááááá, já to nechci dělat, to je tak hrozně hloupý!“ vzteká se dítko hned na začátku.
„Tak to teda nepiš, napíšu ti do notýsku, že to odmítáš dělat a vyřeš si to zítra s paní učitelkou.“ odvětím v klidu.
„Áááá!“ vzdychá školáček naštvaně, ale bere si tužku do ruky a je odhodlán alespoň něco napsat.
Vykresluje do písanky prvních pár patvarů na hony vzdálených uhlazenému předepsanému vzoru.
Vzápětí se ozývá další výbuch naštvání. „To vůbec nejde, nechci to dělat!“
Následuje mé zopakování návrhu na zápis zprávy pro paní učitelku a posléze další otrávená a vzteklá citoslovce dítěte.
V obdobném duchu probíhá snad hodina než je celá jedna stránka v písance vyplněna.
Krásy domácí úkol příliš nepobral, ale je hotovo. Vždyť žádný učený z nebe nespadl. Svého totálně vyčerpaného školáka jsem náležitě pochválila za výdrž a začala se těšit na další domácí úlohy.
Netrvalo dlouho a přišel domů slabikář se zprávou - trénujte čtení. Super, řekla jsem si natěšeně a živě si představovala své dítě jako zdatného a nadšeného čtenáře tlustých knih.
„Tak co jste probrali?“ sonduji pro začátek.
„Učili jsme se A E I O U a M a T!“ chlubí se pyšný prvňáček.
„Tak fajn, jdeme na to.“ konstatuji nabuzeně.
Přichází tvrdý střet s realitou. Sedli jsme si společně na gauč. Já a opět otrávené a znechucené dítě.
ma, me, mi, mo, mu, ta, te, ti, to, tu
máma, táta, Mat, Tom, Ema, Ota, mamut, mete, mele
„Proč to musíme dělat? Mně se nechce, vždyť je to nuda!“ kazí mi hned mou ideální představu školáček.
„M-á je … … …“, nekonečné okamžiky čekání „… ma?“
„Ne, je to dlouhý.“ odvětím v klidu.
„má?“
„Jo, tak dál.“ nabádám ho k pokračování a koncentruji svou trpělivost.
„m-e je … … … me?“
„Ano, tak co je to dohromady?“
„Nevím.“ odvětí dítě zmateně.
„Tak přečetl jsi má - me, tak co to asi je?“ snažím se být stále v klidu.
„Má-me, máme!“ slaví se úspěch.
„Tak co máme?“ Po chvíli z dítka vyleze, že mámu. Super, jdeme na další řádek.
„M-á je … … … má?“
„Super, dál, co tam je dál?“ Začíná mi drobně docházet trpělivost
„m-e je … … … me?“
„Tak, co to teda je, vždyť jsme to měli před chviličkou?!“ bublá ve mě beznaděj.
„Nevím!“ vzteká se dítko a prohlašuje, že ho to vůbec nebaví.
Po chvíli dalšího snažení transformovaného v boj o přežití toho raději necháváme, třeba to další den bude lepší.
No, o moc lepší to nebylo.
Představa nadšeného a zdatného čtenáře se mi rozplývá a začínají se mi místo toho objevovat pochyby, zda je moje dítě vůbec normální, zda není beznadějným dyslektikem a vlastně i dysgrafikem.
Přečte složitě jednu slabiku a než přečte druhou, už si tu první nepamatuje a musí to číst znovu. A pokud je slovo delší než dvě slabiky, tak to je už úplný konec. Je to fakt boj.
Nějak nechápu, co je na tom tak hrozně složitého, vždyť na to kouknu a hned vidím, co tam je, ne? Prostě to přečtu, co na tom to dítě jako nechápe?
Ono to ale jednoduché asi fakt není. Pro ty, co už číst i psát umí a nedělá jim to problémy, je zkrátka divné, že existuje někdo, kdo to neumí. Stát se gramotným je prostě dlouhá cesta vyžadující vytrvalost a odhodlání a hlavně mnoho tréninku.
Pokud i vaše dítě není ohledně čtení a psaní přirozeně geniální, neztrácejte naději, nejste v tom sami. Chce to vydržet a ono se to poddá. Aneb trénink dělá mistra.
Po měsíci tréninku je to s psaním přeci jen krapet lepší a se čtením to také už není vyložená tragédie, i když k dokonalosti nás čeká ještě hodně dlouhá a trnitá cesta.
Trošku mě uklidnila paní prodavačka v knihkupectví, když jsem kupovala písanky na procvičování, že ona dostala pero jako úplně poslední ze třídy a po 14 dnech jí ho paní učitelka opět zabavila a psát se také naučila.
No, snad až tak bledě na tom nebudeme. Aspoň, že to počítání je prozatím v pohodě.
