Článek
Čas od času se do veřejné debaty vrací téma eutanazie. Je zajímavé, jak toto téma vždy rezonuje ve společnosti a hlavně odmítavý postoj k ní.
Proč? Pramení to snad v podstatě náboženství, jež praví, že je život nedotknutelný a nikdo nemá právo na něj šahat, ať sobě či druhému? To je hezké, ale co když přijde ke konci života chvíle, kdy život je jen utrpení?
Ptám se, čím je život zvířete jiný než ten lidský? Nejsme snad také ze živočišné říše?
Proč uspání starého nemohoucího psa, kočky, křečka, králíčka se bere jako akt milosrdenství, ale u lidí to možné není?
Proč nám pohled na trpící zvíře trhá srdce, ale lidé si to musí „vyžrat“ až do konce? Nemá mít každý právo zvolit okamžik, kdy už nechce v životě pokračovat? Kdy je už bez naděje na zlepšení a už ho nebaví jen ležet a čekat na smrt?
Hugo Simberg: Kuoleman Puutarha
Sama jsem zažila dlouhé odcházení jedné z babiček. Trvalo to tři měsíce beznaděje.
Babička vždy mluvila o tom, že až umře, tak máme udělat tohle a tamto a máme si nechat tohle a támhle to, ale nějak jsem neřešila skutečnost, že jednou opravdu zemře. Ta doba skutečně přišla, stejně jako nás to čeká všechny.
Byl začátek ledna a měla narozeniny, jako dárek k nim dostala zprávu, že jí selhávají ledviny a musí začít chodit na dialýzu, pěkně 3× týdně do nemocnice na 5 hodin. Pondělí, středa, pátek. Nějak se s tím smířila a začala postupně u sebe pozorovat, že má díky tomu více energie, že není tak unavená jako poslední dobou byla. Já ji často volala, jak se má, bydlela totiž v jiném městě a já navíc jezdila za studii do Prahy a bydlela na koleji. Trvalo to asi 3 měsíce.
Nadešly Velikonoce a po nich měla jet na zákrok do Prahy na Karlák, kde jí měli udělat „uzávěr“ na ruce kvůli jednodušímu připojení na dialýzu.
Pro ty neznalé vysvětlení, zezačátku se dialýza připojuje na krku.
Měla strach. Po zákroku jsem se za ní zastavila. Byla v pohodě, ještě jsem od ní dostala nemocniční banán. Nedlouho poté ji propustili a odvezli domů. Netrvalo to však dlouho, doma se příliš neohřála. Do operované ruky dostala zánět. A to takový, že do ní prali všechno možné, jen aby jí tu ruku nemuseli vzít. Tu sice nakonec zachánili, ale babička se z tohoto zachraňujícího koktejlu už nevzpamatovala. Koktejl antibiotik jí totálně zničil.
Byli jsme se za ní v nemocnic podívat, jako už mnohokrát předtím, kdy měla potíže s tlakem a tak… Ale tohle bylo úplně něco jiného, čekala jsem svou babičku jako dřív, kdy luštila křížovky, četla knížky, ale tohle ne. Našli jsme na pokoji ležáka, který zcela vzdal chuť žít. Nebyla ráda, že jsme přišli, posílala náš pryč. Nechtěla, abychom ji tahle viděli, abychom si ji takhle pamatovali. Chtěla jen umřít.
Měla díky rozhozenému tělu mnoho jiných potíží než jen nefungující ledviny. Trvalo však další tři měsíce beznaděje, než ji zápal plic nakonec přemohl. Během toho ji stále převáželi na dialýzu.
Už od první návštěvy v nemocnici nám bylo jasné, že tohle nedopadne dobře, že se babička už k sobě domů nevrátí. V 84 letech měla totálně rozhašené tělo, které se už nechtělo dát dohromady. Navíc ona už tu nechtěla být.
V průběhu této těžké doby jsem zažila jen jeden hezký okamžik a to ve chvíli, kdy jsme jí s tátou přivedli známého faráře, aby jí udělil poslední pomazání. Tato zničená osůbka, která už ztratila zájem o okolí, v té chvíli vnímala a měla upřímnou radost, že jsme jí ho dovedli. Bylo to hezký.
Ale proč to muselo trvat tak dlouho? Proč nikdo nevyslyší hlasy lidí, kteří tu z důvodu zdraví už nechtějí být? Kteří už nemají naději na zlepšení a kteří jí už ani nechtějí mít?
Proč se musí užírat tím těžkým pocitem, že se trápí nejen oni ale i všichni jejich milovaní blízcí?
Nebylo by pro všechny strany lepší dovolit jim odejít? Nechat je rozloučit s blízkými a nechat jít, možná i s úsměvem na tváři, že to nekonečné čekání na smrt konečně končí?
A důvod, že by to mohl někdo zneužít? Kdykoli, cokoli se dá zneužít. Ale jistě se to dá pořešit tak, aby to bylo co nejobtížnější.
Sama bych byla nadšená, kdybych věděla, že až já budu třeba v takové situaci, nebudu muset čekat na smrt pod těžkým a náročným dohledem svých blízkých, ale budu moci jim zamávat s úsměvem na tváři a říct: „Čau, počkám na vás na druhé straně!“
