Článek
Všichni politici bez výjimky nám nejen před volbami slibují, že konečně právě oni nastolí pro všechny spravedlivost. Moc hezké. Ovšem už neříkají, co si pod tou spravedlností v různých oblastech představují, a hlavně jak toho chtějí dosáhnout. Pro jednoduché voliče stačí říct „máte málo a my vám přidáme“ a vůbec neříkat, kde na to vezmeme, respektive tvrdit, že to jistě nebude přes daně a odvody. Složitější volič chce slyšet A i B, inteligentní volič sliby podrobí i vlastní analýze proveditelnosti.
Za mě sociální a spravedlivý stát přerozděluje hodnoty způsobem, že schopným, bohatým a úspěšným lidem něco vezme a rozdělí těm, kdo to štěstí nemají, že umožní všem využít společné bohatství a vymoženosti v podobě infrastruktury, zdravotnictví, bezpečnosti a zdravé krajiny. Pravicoví politici chtějí přerozdělovat méně, levicoví více a pak zvláště v dnešní době je tady skupina politiků, kteří chtějí hlavně posun v čase. Abychom již dnes my mohli konzumovat to, co vyrobí naše děti a jim to bude samozřejmě chybět.
Klasičtí pravicoví i levicoví politici ovšem mají jedno společné. Tím je vyrovnaný rozpočet. Nechtějí žít na úkor budoucnosti. Kdo je dnes reprezentuje? Záměrně si odpovězme sami.
A kdo chce teď mejdan na účet budoucnosti? Taky to chce odpověď čtenáře. Nechci nikomu vnucovat politické preference. Nicméně dlouhodobě vše končí nulou, vše, co se spotřebuje, musí někdo vyrobit a zaplatit.
Vidíme v číslech, jak obrovské číslo tvoří důchody. Pojďme se podívat, co jsou to důchody v dnešním světě. Myslím teď klasické starobní důchody, ty ostatní ponechme stranou.
Jsou to peníze pro lidi po produktivním věku, aby mohli důstojně dál žít.
A zde je kámen úrazu. Z dob minulých jsme převzali to, že každý zestárne, každý tvořil a pracoval, tak každý má v určitém věku nárok na důchod. V dnešní svobodné době s tím nesouhlasím. Je to zastaralý pohled.
Nyní si musíme nejdříve vyjasnit, co vlastně důchod je.
Je to sociální dávka? Určitě ano. Tak by ji měli dostávat lidi, kteří ji potřebují. Ne všichni. Sociální dávka pro všechny není sociální dávka. Je to zbytečná byrokracie.
Je to odměna za celoživotní práci? Určitě ano. A kolik komu? Jistě víc těm, co víc pracovali, tvořili a vydělávali. Ale potřebují k tomu stát, když byli úspěšní? Spíš ne.
Tak jak nastavit důchodovou politiku?
Předem musíme opustit dogma, že na důchod mají nárok všichni. Nemají. Člověk pracuje a vydělává proto, aby měl z čeho žít. Něco spotřebuje hned, něco si odkládá a hromadí. Nicméně do hrobu si s sebou nic nevezme. Tak proč platit důchody milionářům? Přispívat jim prostřednictvím státu z peněz mladých rodičů, samoživitelů a nemajetných lidí, co mají hluboko do kapsy? Takhle to ale dnes děláme.
Již opakovaně a správně se politici více či méně dobře zabývají myšlenkou rozdělení důchodů na zmíněnou část sociální, kterou by nesl stát a část osobní, kterou by dobrovolně či povinně nesl sám člověk ještě v době produktivity. S tím lze jen souhlasit. Sociální část nechme státu, aby jej vyplácel potřebným a osobní část nechme na člověku samotném. Je každého věc, zda si na důchod uzavře pojištění, investuje, neudělá vůbec nic nebo se spolehne na své děti. Máme svobodu, tak ať ji může každý využít. Tato osobní část patří do komerce, nikoliv státu.
Závěr. Diskuse o věku odchodu do důchodu ztrácí smysl. Pokud mám z čeho žít, z práce, investic, majetku, nepotřebuji žádnou sociální dávku, ani důchod. Pokud nemám, stát je sociální a dá mi minimum na přežití a je jedno, zda v pětatřiceti nebo osmdesáti. Posoudí mé schopnosti se živit, posoudí majetkové poměry (a bude vycházet z toho, že do hrobu si nic nevezmu, a tudíž z majetku můžu žít; do majetku bych nepočítal své vlastní bydlení). Pokud se chci mít lépe než minimum, musím sám pro to něco udělat. Výsledkem bude výrazné odlehčení státu, výrazné odbřemenění státního rozpočtu a v neposlední řadě pak zbyde víc peněz pro ty důchodce, kteří to opravdu potřebují.
Zamyslete se nad tím. A než mi začnete nadávat, jedna informace. Mám krátce před důchodem a podle tohoto scénáře bych nárok na důchod od státu neměl mít nikdy. Ale považuji to za spravedlivé ke mně i k dalším generacím.
