Článek
Proč to dělám?
Dlouho jsem se díval na oblečení podle velikosti. XXL, XXXL, co je skladem, co mě schová. A víš co? Už mě to unavuje.
Moje je zase… že už se nechci koukat na štítky, co mi padne. Ale co se mi líbí, to si koupím.
Proto hubnu. Pro tuhle jednoduchou větu, která pro mě znamená víc než všechna čísla na váze dohromady.
Nejde o dokonalost. Nejde o pekáč buchet na břiše. Jde o to, že si chci jít koupit bundu a neřešit, jestli je tam 4XL. Chci mít možnost si vybrat. A hlavně: chci se hýbat, dýchat, spát, smát a milovat – bez zadýchání, bolesti kolen nebo studu.
Co mě teď čeká?
Začínám naostro. V pondělí jdu na odběr krve — na žádanku od kliniky, kde jsem se rozhodl tuhle svou cestu odstartovat. Není to žádná zázračná metoda, žádné krabičky, co mi přijdou domů jako z reklamy. Tohle je na míru, podle krve, těla a života, který opravdu žiju.
V pátek ve dvě odpoledne mám první sezení — to opravdové. To předešlé „nulté“ bylo jen takové oťukání, představení. Teď už to bude vážnější. Dostanu plán, co můžu jíst, čeho se vyvarovat, co podpořit, co radši vynechat. Žádné zákazy, ale jasný rámec. A to je přesně to, co jsem potřeboval.
Díval jsem se u nich na jednu ukázkovou knihu s jídelníčkem – a překvapilo mě, jak normální to všechno bylo. Žádné šarlatánství. Hlavní myšlenka? Bohatá snídaně na start dne, a pak jíst aspoň 5× denně.
Jasně – ve fabrice na dvanáctkách to není snadné. Reálně zvládnu tak 3 jídla za směnu. Ale i to se dá. Nechci výmluvy. Chci výsledky. A taky hodně vody. Voda je palivo. A když ji máš dost, tělo ti to vrátí.
Jak mě to napadlo?
Ani nevím, kdy přesně se to zlomilo. Možná to nebylo jedno velké AHA, ale spíš takové tiché „už dost“. Takové to ráno, kdy vstaneš, koukneš na sebe do zrcadla a řekneš si: „Takhle to dál nejde. Ale přece to můžu změnit, ne?“
Možná to bylo, když jsem šel do obchodu a všechno, co se mi líbilo, bylo „tak o dvě velikosti vedle“. Možná když jsem cítil, že se mi hůř dýchá do schodů. A možná to bylo úplně obyčejně – když jsem si uvědomil, že se nechci bát života. Chci si ho znovu užít.
Ne kvůli ostatním. Ne kvůli Instagramu. Ale kvůli sobě.
Kvůli tomu klukovi ve mně, co si zaslouží trochu lehčí tělo a víc svobody.
A jestli to cítíš podobně?
Možná se taky díváš do skříně a štítky ti říkají „tady ne“. Možná tě bolí záda. Nebo se jen chceš cítit líp. Tak začni. Klidně pomalu. Klidně s chybami. Ale začni.
Nejsi v tom sám. Já už začal.
