Článek
Hlavně neztratit imunitu
Ministr zahraničí přecházel po své rezidenci a před ním seděl schoulený do sebe čestný předseda jeho strany. Chvílemi to dokonce vypadalo, že začne pofňukávat.
„Ty seš takový vůl, takový kretén! Každý rozumný politik by se snažil z nehody vytřískat nějaký politický body a ty jen žvaníš a děláš koniny. Tebe když člověk nehlídá, tak se vážně chováš jako blb,“ takhle láteřil ministr na svého čestného nadřízeného.
„Ty ještě nevíš, co se vlastně stalo a už rezignuješ na svoji funkci. To udělá jen kretén. Víš, co nám to dalo práce něco pro tebe vymyslet? Víš, co mně to dalo přesvědčování, abys byl taky na nějakým ministerstvu? A pán srazí nějaký auto a hned to položí,“ pokračoval v hromování ministr.
To už čestnému předsedovi ukáply první slzy. Z kapsy si vytáhl kapesník s poznámkami proti prezidentovi a začal si jím otírat oči.
„Ty snad nejseš normální? Psát si poznámky proti prezidentovi na kapesník! Víš, jak dopadl náš největší guru, když šetřil papírem? Ten taky moc rozumu nepobral. Neboj se, odposlechy jsem vypnul,“ rozčiloval se dál ministr.
„Že jsi nehodu nezpůsobil, to ví každé malé dítě, ještě musíme přesvědčit dospělé. Neboj se, u policie i soudů máme svoje lidi, tam jim to neprojde. Ty se hlavně za žádnou cenu nesmíš vzdát imunity. Slyšíš? To jsou nápady, že jsi čestný! Tím nikoho v dnešní době neohromíš. Víš kolik lidí je parlamentu jen proto, aby mělo imunitu? A ty se toho chceš vzdát! To ať tě ani nenapadne. A teď mi jdi z očí, musím něco vymyslet proti prezidentovi,“ vystrčil ministr svého čestného předsedu na chodbu. Usedl za stůl, vypnul telefony, naslinil tužku a začal vykonávat svoji každodenní pracovní náplň.
