Amazon story: od vlastních knih přes Doom až do Tanchica ve Wheel of Time

V červenci 2023 jsem napsal článek, který se jmenoval jednoduše Amazon story. Tehdy se mi pod jedním slovem zvláštním způsobem potkaly dvě úplně rozdílné věci.

Na jedné straně jsem začal vydávat svoje anglické knihy prostřednictvím Amazon KDP. Na druhé straně jsem doma seděl s poraněnou nohou a castingová agentura se mě snažila dostat na natáčení třetí série The Wheel of Time pro Prime Video.

Jeden Amazon. Dvě úplně jiné brány.

A já tehdy netušil, že ta druhá mě po téměř dvaceti letech vrátí na filmový plac — a že o několik let později budu stát v pražském Mánesu před kostýmy, které jsem předtím poznal především na tělech lidí okolo sebe.

V roce 2023 pro mě Amazon znamenal především pokus obejít některé nevýhody tehdejšího způsobu vydávání.

Moje starší knihy vycházely přes Blurb. Když jsem začal připravovat anglické edice přímo přes Amazon KDP, překvapilo mě především to, jak dramaticky se u některých titulů změnila koncová cena.

Tehdy jsem v článku napsal, že kniha, která by při původním distribučním nastavení vycházela asi na 130 dolarů, se přes Amazon mohla dostat přibližně na osm. Síla, co?

Nebyl to samozřejmě univerzální poměr použitelný na každou knihu. Byla to konkrétní zkušenost s konkrétním titulem. Pro mě ale znamenala jednu důležitou věc: mohl jsem dostat svoje knihy k zahraničnímu čtenáři za cenu, která už nepůsobila absurdně.

Ale princip, který mě tehdy zaujal, zůstává. Najednou jsem mohl jako autor mnohem příměji rozhodovat, co vydám, v jakém formátu, za jakou cenu a pro jaký trh.

A protože šlo o anglické edice, zajímala mě ještě jedna otázka: Může se neustále začínající autor dostat někam dál než za vlastní humna?

Nevěděl jsem. Nevím to vlastně definitivně ani dnes. Ale chtěl jsem to zkusit.

V původním článku jsem také napsal, že první týden po vydání knihy na Amazonu je KLÍČOVÝ.

Dnes bych to formuloval méně dramaticky. První prodeje samozřejmě pomáhají, ale žádná magická sedmidenní hranice, po níž kniha definitivně zmizí, neexistuje.

Tehdy jsem byl prostě nervózní a chtěl jsem, aby moje anglické knihy na tom obrovském globálním regálu dostaly šanci.

A právě když jsem řešil Amazon, ceny knih a první čtenáře, ozvala se mi castingová agentura kvůli úplně jinému Amazonu.

Kvůli The Wheel of Time.

V Praze se natáčela třetí série The Wheel of Time. Castingová agentura mě měla v databázi a režie si mě vybrala pro několik natáčecích dnů.

Problém? Zraněná noha.

Seděl jsem doma, nebyl jsem úplně provozuschopný a původně se mluvilo přibližně o pěti dnech natáčení. Nakonec jsem absolvoval tři.

A právě ty tři dny se pro mě staly mnohem důležitější, než jsem čekal. O zkušenosti jsem psal už v srpnu 2023, ještě v době, kdy jsem neměl tušení, jak bude výsledná scéna vypadat.

V článku jsem tehdy napsal něco, co platí pořád: Natáčení ve mně spustilo energii, která mě nenechala spát.

Což nebyla metafora. Na první den jsem dorazil asi po hodině a půl spánku.

Noční autobus kolem mě ve tři třicet projel a nezastavil. Takže Bolt. Barrandov. Čtyři ráno. Déšť jako prase.

Noční vrátný si nebyl jistý, kam mě poslat, a já se vydal tmou areálem k buňkám maskérny a kostymérny. Protože jsem byl absurdně brzo, vzali mě téměř okamžitě.

Kolem půl šesté se začali sjíždět další komparzisté a já už byl převlečený — nebo spíš částečně nepřevlečený — nalíčený a seděl v holdingu s kafem.

Přinesl jsem si jídlo. Župan. Čtení. Naivně také představu, že budu mít čas číst. Neměl jsem.

Chodil jsem blátem, tahal z něj botu a snažil se moc nezašpinit. Což je na natáčení města, jehož obyvatelé mají být záměrně zaprášení, opotřebovaní a patinovaní, vlastně docela vtipná ambice.

Můj obyvatel Tanchica byl sexuální pracovník.

Rozhalená, lehce umazaná košile. Černě nalakované nehty, záměrně odřené. Nalepený knír. Dlouhé vlasy. Závoj. Oční stíny. Korálky. A hlavně nekonečné dolaďování.

Maska a kostým se nekontrolovaly jednou ráno a hotovo. Neustále kolem nás někdo chodil, opravoval patinu, vracel vousy na místo, upravoval látku, kontroloval líčení.

Moje oční stíny se podle pokynů opravovaly znovu a znovu. Knír se odlepoval. V horku a patině se mi rozpadaly korálky. Kostým ze mě postupně padal.

A já jsem pochopil něco, co jsem si později ještě mnohem silněji uvědomil u Sharon Gilham: Kostým není oblečení. Kostým vytváří minulost těla.

Člověk v něm nesmí vypadat, jako by právě vyšel z obchodu. Musí působit, že v tom světě už nějakou dobu žije.

Když jsme ty scény v roce 2023 natáčeli, znal jsem samozřejmě produkci The Wheel of Time, ale z pozice komparzisty jsem neměl kompletní mapu toho, jak bude výsledná epizoda sestavená.

Viděl jsem ulici s krámky. Oheň. Dav. Špínu. Hostinec. Rvačku. Lidi s přesně definovanými drobnými úkoly.

Každý z nás byl kus pohybujícího se mechanismu.

Já posedával, postával, procházel se a v rámci role nabízel svoje služby lidem kolem. Někdo udělal tři kroky. Někdo nesl věc. Někdo se s někým hádal. Někdo někam vstoupil.

A dohromady z toho vznikalo město.

Později jsem zjistil, že tím městem je Tanchico.

Celá situace měla ještě jeden bizarní kruh.

S Rosamund Pike jsem totiž nebyl na jednom place poprvé. O téměř dvacet let dřív jsem byl jako komparzista na natáčení filmu Doom.

Ten se skutečně natáčel v Praze, převážně v barrandovských ateliérech; Česká filmová komise uvádí natáčení od listopadu 2004 do dubna 2005. Hlavní role hráli mimo jiné Karl Urban, Rosamund Pike a Dwayne Johnson.

A zrovna Doom patří mezi moje natáčecí vzpomínky, které se nedají rozumně převést do kolonky „pracovní zkušenost“.

Dwayne Johnson a Karl Urban si během opakovaných záběrů dělali srandu a snažili se mě rozesmát. A dařilo se jim.

Když ležíte na zemi v krvi, záběr se opakuje pořád dokola a překračuje vás Dwayne Johnson, vznikají momenty, které se do profesního životopisu zapisují obtížně.

Ale zase: kdo může říct, že ležel pod Dwaynem Johnsonem? Já ano.

V následujících letech jsem prošel i dalšími natáčeními — někdy jako člen filmového štábu, třeba jako skript nebo asistent režie, jindy jako komparzista. A právě komparz mě vždycky bavil možná nejvíc. Člověk má oproti štábovým profesím minimum odpovědnosti a může si prostě užívat filmový cvrkot kolem sebe.

Pak se tahle část života téměř na dvě desetiletí zavřela.

A v roce 2023 se znovu otevřela.

Na The Wheel of Time tentokrát nevznikl žádný moment jako z Doomu. Ale Rosamund Pike jsem nakonec potkal znovu.

Během deště jsem hledal místo, kam se uklidit. Odhrnul jsem závěs v jednom z krytých prostorů, sedl si, odpočíval zraněné noze, zavřel oči — a po chvíli jsem zjistil, že sedím vedle ní.

Tehdy jsem si říkal, že tam asi řeší produkční věci. A to nebyla špatná intuice: Pike není u seriálu jen představitelkou Moiraine; na projektu působila také jako producentka a později výkonná producentka.

Chvíli jsem tam seděl. Pak jsem začal mít pocit, že prostor přestává být odpočívárnou pro zbloudilého komparzistu a stává se pracovním zázemím lidí, kteří tam skutečně něco řeší.

Tak jsem se radši klidil.

Některá setkání s hvězdami mají podobu červeného koberce. Moje mají zjevně podobu: Promiňte, já jsem se sem jen schoval před deštěm.

Nechci natáčení romantizovat.

Byla v něm radost. Ale také čekání, únava, nedostatek spánku, bláto, horko, rozpadající se kostým, odlepující se knír a chvíle, kdy jsem stál na place několik hodin téměř bez přestávky, protože jsem byl zrovna v části davu potřebné i pro protizáběry.

Třetí den už jsem byl podrážděný. Přestal jsem se usmívat. A kupodivu to okolí okamžitě poznalo.

Zároveň mě ale překvapilo, jak osobně byl komparz vedený. Asistenti režie měli složky s fotografiemi, jmény a konkrétním zařazením lidí.

Nebyl jsem jen anonymní kus masa v davu. Byl jsem konkrétní kus masa v davu — a kupodivu i se jménem. To je rozdíl.

A přes všechnu únavu se stalo něco, co mě zaskočilo: Nenadával jsem na život.

Neřešil jsem každou bolest. Nenaříkal jsem. Byl jsem úplně vyčerpaný — a přitom v jakémsi zvláštním tahu.

Tehdy jsem si z natáčení odnesl něco, co nemělo nic společného s tím, zda mě vůbec někdo uvidí na obrazovce: Když je člověk z něčeho opravdu v ajfru, některé překážky prostě pálí cestou.

To pro mě byl skrytý dar těch tří dnů.

Když jsem psal první článek, nevěděl jsem, co z natočeného materiálu vůbec zůstane.

Třetí série The Wheel of Time nakonec neměla premiéru „příští září“, jak jsem tehdy tipoval. Prime Video ji uvedlo 13. března 2025.

A hned ve třetí epizodě třetí série, Seeds of Shadow, se objeví Tanchico.

A tam jsem se konečně našel.

Ve stínu. Dlouhá dýmka. Korálky kolem krku. Postava, která na obrazovce nemá velký příběh, protože ho mít nemusí.

Je součástí města.

A přesně tak komparz funguje.

Amazon později zveřejnil na svém YouTube ukázku z Tanchica. A měl jsem to vzácné komparzní štěstí, že jsem se objevil právě v ní.

Na place má člověk celý den. Svůj kostým. Vztahy k prostoru. Pokyny. Čekání. Únavu. Nějakou drobnou identitu.

A pak se všechno smrskne do několika sekund v rohu obrazu.

A přesto bez všech těch lidí v rohu obrazu svět neexistuje.

Když třetí série vyšla, najednou jsem mohl porovnávat dvě reality.

To, co jsem viděl já: kulisy, světla, techniku, hasiče, pokyny, bláto, kostýmní kontroly, maskéry, čekání a lidi pobíhající kolem.

A to, co vidí divák: město. Tanchico.

Místo, které má vlastní atmosféru a funguje, jako by tam stálo stovky let.

To je možná jedna z věcí, které mě na filmu pořád fascinují.

Víte, že za zdí nic není. Vidíte kabel. Vidíte člověka, který právě světlo posunul o třicet centimetrů. Vidíte, jak se někdo pět minut před záběrem potí a nadává.

A pak se na to podíváte hotové — a věříte tomu.

Právě přes The Wheel of Time se pro mě později důležitým jménem stala také Sharon Gilham.

Britská kostýmní výtvarnice pracovala na druhé a třetí sérii seriálu.

Pro mě ale není jen jméno v titulcích. Je spojená s fyzickou zkušeností place. Se systémem kostýmu, masky, patiny, špíny, oprav a detailu. S tělem, které se na chvíli musí stát součástí jiného světa.

A potom přišel Mánes.

Od 14. listopadu do 5. prosince 2025 proběhla v pražské Galerii Mánes výstava Fashion & Fantasy / Sharon Gilham.

Bylo na ní přes osmdesát kostýmů z The Wheel of Time. A nebyly vystavené jen jako filmové suvenýry.

Bylo možné prohlédnout si zblízka textilní techniky, kůži, výšivky, aplikace, šperky, 3D tisk, laserové řezání i konstrukci jednotlivých oděvů. Galerie některé z nich popisovala jako práci na úrovni haute couture.

A já jsem tam strávil hodně času. Mám odtud vlastní fotografie.

Díval jsem se na švy. Vrstvy. Kov. Kůži. Masky. Šperky. Patinu.

Na věci, které v seriálu proletí obrazem během sekundy — a před vámi najednou stojí jako důkaz stovek hodin lidské práce.

To je na celé věci ještě zajímavější.

Kostýmy prezentované na výstavě vznikaly v českých dílnách a Sharon Gilham uvedla, že přibližně 80 procent kostýmního oddělení tvořili čeští profesionálové — střihači, krejčí, koordinátoři, lidé pracující s kůží a kovem, textilní umělci i dressers.

Najednou se mi propojilo to, co jsem zažil na Barrandově, s tím, co stálo v galerii.

Na place jsem viděl funkci kostýmu. V Mánesu jeho řemeslo.

Na place musel člověka během několika sekund zasadit do světa. V galerii už neměl herce, kameru ani hudbu.

A přesto fungoval.

Od té doby mě na kostýmu nezajímá především móda.

Zajímá mě, co oděv dokáže vyprávět ještě předtím, než postava otevře ústa.

Je nový? Obnošený? Drahý? Zdrcený? Někdo ho opravoval? Po kom ho má? Je v něm bezpečně? Je to uniforma? Maska? Brnění? Něčí poslední zbytek důstojnosti?

Kostým je dohoda mezi tělem a světem.

A možná právě proto se ke zkušenosti z The Wheel of Time vracím i ve své vlastní tvorbě.

Ne proto, že bych chtěl psát Roberta Jordana. Ne proto, že bych chtěl kreslit Tanchico. A ne proto, že bych se chtěl převlékat za postavu z cizí fantasy.

Ale protože jsem na vlastní oči viděl, kolik detailů musí držet pohromadě, aby divák uvěřil světu, který nikdy neexistoval.

To je pro spisovatele dost užitečná lekce.

A dnes má celý příběh ještě jeden konec, který v mých starších článcích samozřejmě být nemohl.

Třetí série The Wheel of Time skončila v dubnu 2025. V květnu 2025 pak bylo oznámeno, že Prime Video seriál pro čtvrtou sérii neobnoví.

Takže když tenhle text píšu v roce 2026, už vím něco, co člověk v dešti na Barrandově v srpnu 2023 vědět nemohl: tohle bylo skutečně jedno z posledních kol toho seriálového světa.

Pro mě ale příběh neskončil jeho zrušením. Protože já jsem si z něj neodnesl otázku, kolik dalších sezón vznikne.

Odnesl jsem si bláto v botách. Rozpadající se korálky. Knír, který nechtěl držet. Rosamund Pike pod závěsem. Tři dny téměř beze spánku. Pár sekund Tanchica na obrazovce. A o dva roky později osmdesát kostýmů v Mánesu.

Na tom všem mě baví, že to začalo článkem o vydávání knih.

Seděl jsem doma a řešil cenu paperbacku, globální distribuci, anglickou edici, algoritmus a první čtenáře.

A vedle toho mi do života lezla castingová agentura s otázkou, jestli už moje noha konečně funguje.

Myslel jsem, že moje Amazon story bude o knihách.

Nakonec byla taky o Doomu. O návratu ke komparzu. O Barrandově. O Tanchicu. O Sharon Gilham. O Mánesu.

A možná hlavně o tom, že člověk nikdy přesně neví, co je v jeho životě hlavní děj a co jen vedlejší odbočka.

Knihy jsem tehdy chtěl poslat do světa. Místo toho mě svět na chvíli poslal zpátky na plac.

A já tam po skoro dvaceti letech zjistil, že mě to pořád baví.

Ne jako kariérní plán. Ne jako nová velká ambice.

Prostě jako radost.

A ta někdy stačí.

Při přípravě tohoto článku jsem využil AI jako rešeršní a redakční nástroj. Pomohla mi spojit několik mých starších textů z let 2023–2026, dohledat jejich časovou návaznost, ověřit současné informace o The Wheel of Time, Amazon KDP, natáčení filmu Doom a výstavě Fashion & Fantasy / Sharon Gilham a opravit některá nepřesná nebo dnes již zastaralá tvrzení. Osobní zážitky, vzpomínky, názory a fotografie pocházejí ode mě.