Strasti pana Toníčka z Hloubětína, zloděje slov: Pan Toníček zjistí, proč to celé vlastně dělá

Jednoho večera přestal pan Toníček z Hloubětína krást slova.

Ne proto, že by ho chytili. Ne proto, že by došla. A už vůbec ne proto, že by se česká literatura konečně vzpamatovala a zavedla centrální registr podstatných jmen.

Prostě zavřel notebook.

To se občas stávalo.

Ne často.

Ale stávalo.

Bylo ticho. Takové to hloubětínské ticho, které není úplně ticho. Někde projelo auto, někdo zavřel dveře, někdo něco hodil do popelnice a člověk, kterého pan Toníček nikdy neuvidí, pustil vodu.

Barák žil svým způsobem.

Nenápadně.

Bez traileru, soundtracku a algoritmu.

Pan Toníček seděl u stolu a poprvé za celý den nic negeneroval.

To bylo podezřelé.

Mohl otevřít NovelCrafter a zkontrolovat kapitolu. Mohl se podívat na Médium.cz. Mohl otevřít Instagram a zjistit, jestli už jeho pět tisíc zhlédnutí náhodou vyrobilo člověka, který si řekl:

„Toho pána potřebuji sledovat.“

Mohl přepočítat peníze. Stránky. Peníze podle stránek. Stránky podle peněz.

To všechno už uměl.

V poslední době byl pan Toníček částečně spisovatel, částečně vydavatel, částečně účetní a částečně člověk, který si velmi často kladl otázku:

Proč tohle vůbec dělám?

Nebyla to filozofická otázka.

Byla praktická.

Když člověk něco dělá dlouho, začne chtít vědět proč. Zvlášť když mu to nevydělává dost peněz.

Kdyby pan Toníček vyráběl šrouby a každý šroub mu vydělal dvě koruny, bylo by proč poměrně jednoduché.

Vyrobím šroub.

Dostanu dvě koruny.

Výborně.

Literatura fungovala jinak.

Napíšete knihu. Uděláte obálku, sazbu, web, hudbu. Něco dáte zdarma, něco prodáváte. Natočíte reel. Napíšete článek.

Pět tisíc lidí se podívá.

A výsledek může být:

nic.

Z obchodního hlediska to bylo méně přehledné než šroub.

Pan Toníček si kdysi samozřejmě představoval úspěch.

To lidé dělají. Je to taková drobná duševní porucha, která pomáhá začínat projekty.

Člověk si představí knihu. Čtenáře. Recenzi. Možná někoho, kdo řekne:

„Tohle jsem potřeboval přečíst.“

Možná jednou někoho, kdo napíše:

„Chceme vás vydat.“

Možná peníze. Uznání. Nebo alespoň pocit, že to celé nebyla úplná pitomost.

Pan Toníček proti těmto představám nic neměl.

Byly příjemné.

Jen už na nich nedokázal postavit každé ráno.

Protože co když se to nestane?

Co když trailer dostane pět tisíc zhlédnutí? Nebo padesát tisíc? A nikdo si nic nekoupí?

Co když se knihy budou prodávat pomalu?

Co když si jich všimne jen pár lidí?

Co když někdo na internetu uvidí několik let práce a řekne:

„AI.“

A tím pro něj všechno skončí?

Pan Toníček zjistil, že pokud potřebuje na tyto otázky odpovědět předem, nemůže už udělat vůbec nic.

Tak si položil jinou.

Co když z toho nikdy nebude nic velkého?

To bylo nepříjemné.

Seděl s tím chvíli.

Pak déle.

A nakonec zjistil, že svět pokračuje.

Barák nespadl. Notebook nezačal hořet. Hloubětín nebyl pohlcen zemí.

Dobře.

Takže dejme tomu.

Nikdy z toho nebude nic velkého.

Co potom?

Na polici byly knihy.

Skutečné.

Ne čísla, prompty ani tokeny.

Knihy.

Pan Toníček jednu vzal do ruky. Byla těžší, než si pamatoval. Listoval jí. Některou větu měl rád. U jiné si říkal, že ji mohl napsat lépe.

To bylo dobré znamení.

Kdyby měl rád úplně všechno, byl by už ztracený.

Pak našel místo, na které zapomněl.

Četl.

A na chvíli se mu stalo něco zvláštního.

Nebyl autor.

Byl čtenář.

Ta věta existovala.

To bylo celé.

Před několika lety neexistovala. Postava neexistovala. Místo možná ano, ale příběh v něm ne.

Některé věci byly jen zkušenost. Některé obraz. Některé strach. Některé člověk, kterého potkal. Některé jen noc.

Pak je pan Toníček někam přenesl. Rozložil, promíchal, přepsal, vymyslel. Něco zahodil.

Něco ukradl.

Samozřejmě.

Byl zloděj slov.

Kradl je všude.

Kradl češtině. Ta měla slov dost.

Kradl lidem. Ne jejich věty, ale způsob, jakým mlčí. Jak řeknou „dobrý“, když to dobrý není. Jak se člověk podívá na dveře, když chce odejít. Jak někdo pije kávu. Jak čeká. Jak něco neřekne.

Kradl městu. Ulice, autobusy, domy, světla, Podolí, Hloubětín. Místa, která si nikdo nepřišel patentovat.

Kradl času. Včerejšek. Jedno odpoledne. Dvě čtyřicet pět. Patnáct třicet.

A hlavně kradl sám sobě.

To bylo nejjednodušší.

Vzpomínky se špatně bránily.

Pak všechno odnesl domů jako správný zloděj, rozložil kořist na stole a začal rozhodovat.

Tuhle větu sem.

Ten pocit jinam.

Tuhle ulici necháme.

Tohle jméno změníme.

Tohle se nikdy nestalo, ale mělo by.

Tohle se stalo, ale v knize to bude úplně jinak.

A tohle nikomu neřekneme.

Pak přišla AI.

Pan Toníček jí ukázal hromadu nakradených věcí.

„Tak,“ řekl.

„Postavíme z toho něco.“

Možná právě proto mu nakonec označení zloděj slov přestalo vadit.

Bylo vlastně přesnější, než jeho kritici tušili.

Spisovatelé kradou odjakživa.

Ne nutně věty.

Svět.

Rytmus. Pohled. Rozhovor ve vedlejším kupé. Výraz obličeje. Dům, kolem kterého dvacet let chodí. Větu, kterou jim řekla matka. Větu, kterou jim neřekl člověk, od kterého ji potřebovali slyšet. Barvu oblohy. Pocit ze snu. Vzpomínku, která už možná ani není pravdivá.

Pak se zavřou doma a tvrdí, že tvoří.

Pan Toníček se usmál.

Zlodějina byla tradiční řemeslo.

AI na tom byla vlastně to nejméně romantické.

Datové centrum. Tokeny. Kontext. Prompt. Generate. Sto osm dolarů.

Nic z toho nevypadalo jako múza.

Múza alespoň historicky chodila v nějakém pěkném oděvu.

Umělá inteligence měla billing.

Ale ani ona neuměla jednu věc.

Nevěděla, proč pan Toníček určitou věc nechce zapomenout.

To bylo pořád jeho.

Stroj mohl vytvořit scénu. Nemohl rozhodnout, proč musí existovat.

Mohl nabídnout krásnou větu. Nevěděl, proč ji pan Toníček smaže.

Mohl popsat město. Nevěděl, proč jedna ulice znamená víc než druhá.

Mohl napsat smutek.

Nikdy mu nic nechybělo.

Mohl napsat lásku.

Nikdy na nikoho nečekal.

Mohl vytvořit tisíc slov za několik sekund.

Nevěděl, které z nich má pan Toníček potřebu zachránit.

A možná to bylo ono.

Ne vytvořit co nejvíc knih. Ne porazit nakladatelství. Ne dokázat internetu, že AI autor je autor. Ne získat deset tisíc sledujících. Ani jednou vítězoslavně ukázat výpis z účtu a říct:

„Vidíte? Měl jsem pravdu.“

Bylo by to samozřejmě hezké.

Pan Toníček nebyl zase tak duchovně pokročilý, aby odmítal peníze.

Pokud by chtěly přijít, byl připraven.

Velmi připraven.

Ale nebylo to celé.

Celé to bylo mnohem prostší.

Nechtěl, aby ty příběhy zůstaly jen v něm.

Najednou mu připadalo skoro směšné, kolik infrastruktury kolem té jednoduché potřeby vybudoval.

WordPress. Lulu. NovelCrafter. OpenRouter. Médium.cz. Wattpad. Spotify. Redbubble. Vinyly. Trailer. Tabulky. Rozpočty. ISBN. Globální distribuce. Shadowban. Mecenáši. Články. Korektury. Sazba. Miliony tokenů.

Celý technologický aparát civilizace jen proto, aby se jedna věc dostala z hlavy jednoho člověka do hlavy druhého.

To bylo vlastně nádherně absurdní.

Pravěcí lidé si něco nakreslili na stěnu.

Pan Toníček potřeboval sedmnáct služeb, heslo, kreditní kartu a stabilní Wi-Fi.

Pokrok.

Princip se však příliš nezměnil.

Tady jsem byl. Tohle jsem viděl. Tohle jsem cítil. Tohle mě napadlo. Tady je člověk, který nikdy nežil, ale možná vám bude připadat skutečný.

Podívejte se.

Pan Toníček si vzpomněl na otázku:

„A co když to nikdo nebude číst?“

Ta pořád bolela.

Nebyl Buddha.

Chtěl čtenáře. Chtěl, aby se knihy prodávaly. Aby lidé přišli na web. Aby trailer zabral. Aby jednou viděl číslo, které nebude směšné. Aby jeho práce našla místo i mimo jeho pokoj.

To všechno byla pravda.

Ale už to nebyla podmínka, aby knihy vznikly.

Alternativa byla jednoduchá.

Nenapsat je.

Nechat je v hlavě a čekat na vhodnější dobu. Na peníze. Na vydavatele. Na povolení. Na větší publikum. Na lepší algoritmus. Na okamžik, kdy budou lidé méně naštvaní na AI.

Na jistotu.

Pan Toníček chvíli počítal, kdy asi přijde jistota.

Nevyšlo mu to do kalendáře.

Navíc už něco věděl o čase.

Čas není spořicí účet.

Teď ho měl.

Ne ideální život, finanční bezpečí ani kariérní jistotu.

Čas.

Mohl ho strávit čekáním.

Nebo z něj něco ukrást.

Pan Toníček byl koneckonců zloděj.

Tak začal krást i čas.

Rána proměňoval v články a kapitoly. Odpoledne v sazbu, web nebo výklady. Večery v opravy a nápady. Kradl minuty, které by jinak zmizely v nekonečném scrollování.

Ne všechny.

Pan Toníček nebyl fanatik.

Občas scrolloval velmi zodpovědně.

Ale dost.

Kousek po kousku.

A z nakradeného času vznikaly věci.

Jednou možná skončí na polici. Jednou možná zmizí. Web přestane existovat. Platforma skončí. Formát se změní. Lulu může zmizet. Spotify také.

Instagram by mohl zmizet klidně zítra a pan Toníček by se pokusil působit zarmouceně.

Ale příběh už jednou vyšel ven.

Někdo ho četl.

Možná jeden člověk. Možná sto. Možná někdo, koho pan Toníček nikdy nepotká.

To už nebyla nula.

A v tu chvíli mu došlo, že možná celý život dělá totéž.

Snaží se něco zachytit dřív, než to zmizí.

Lidi. Místa. Města. Vztahy. Doby. Verze sebe sama. To, co už nebude.

Literatura byla trochu krádež proti času.

Čas všechno odnášel.

Spisovatel něco ukradl zpátky.

Pan Toníček se při té myšlence napřímil.

To bylo ono.

Konečně měl legitimaci:

ZLODĚJ SLOV

Povolání: krádeže proti času.

Specializace: věci, které by jinak zmizely.

Najednou mu připadalo směšné urážet se pokaždé, když někdo řekne:

„To ti napsala AI.“

Dobře.

A co?

Ať se zeptá. Ať má pochybnosti. Ať knihu nekoupí.

Právě proto jí pan Toníček tolik dával zdarma.

Nekupujte zajíce v pytli.

Přečtěte si.

Poslechněte.

Podívejte se.

Film, který není film. Hudba, která není hudba. Kniha, která není kniha.

A jestli vám to něco udělá, můžeme se bavit dál.

Pan Toníček už nepotřeboval tvrdit:

„Ale já jsem skutečný spisovatel.“

Znělo to unaveně.

Jako člověk, který žádá o vstup do klubu.

Možná do něj ani vstoupit nechtěl.

Možná si postavil vlastní.

V Hloubětíně.

Měl jednoho člena.

Vstupné bylo dobrovolné.

Otevřel notebook.

Na ploše byly knihy. Některé hotové. Některé skoro. Některé čekaly.

Jedna z nich se jmenovala:

Strasti pana Toníčka z Hloubětína, zloděje slov.

Pan Toníček se zastavil.

Byla to zvláštní věc.

Začalo to vtipem.

Jednou větou:

„Jasně, kradu spisovatelům jejich slova.“

Pak byla obálka.

Jedna kapitola.

Druhá.

A najednou před ním zase ležela kniha.

Takto se to stávalo.

Velmi nezodpovědně.

Pan Toníček si povzdechl.

„Další.“

Na chvíli uvažoval, zda ji nemá odložit na rok 2027.

Bylo by to rozumné.

V hlavě se ozval hlas:

Ale je skoro hotová.

„Drž hubu.“

Hlava držela hubu přibližně sedm sekund.

Pak se pan Toníček rozesmál.

Možná opravdu nikdy nebude umět přestat.

Možná to není ideální.

Možná se to ještě bude muset naučit.

Ale jednu věc už věděl.

Nemusí každému příběhu postavit osm set stran. Nemusí každou myšlenku okamžitě vydat ani každý nápad proměnit v obchodní plán.

Ale když nějaký příběh opravdu chce ven, může mu otevřít dveře.

Venku byla noc.

Hloubětín stále existoval bez ohledu na prodeje, Instagram i umělou inteligenci.

Paneláky svítily.

Někdo spal. Někdo se hádal. Někdo se miloval. Někdo scrolloval. Někdo četl.

A někdo možná právě napsal první větu své vlastní knihy.

Ručně.

Na stroji.

Ve Wordu.

Do promptu.

Pan Toníček už neměl potřebu rozhodovat, který z nich je pravý.

Měl dost práce se sebou.

Otevřel poslední kapitolu a chvíli přemýšlel, jak ji ukončit.

Mohla tam být velká věta. Něco o umění, budoucnosti, člověku a stroji nebo smyslu tvorby.

Pan Toníček takové věty uměl.

Právě proto jim někdy nevěřil.

Napsal tedy jen:

Pan Toníček z Hloubětína byl zloděj slov.

Podíval se na to.

Pak přidal:

A byl na to docela pyšný.

To bylo lepší.

Protože konečně věděl, co krade.

Ne cizí knihy.

Ne cizí životy.

Ne něčí zásluhy.

Kradl světu věci, které by jinak zmizely.

Času.

Zapomnění.

Tichu.

A potom je dával zpátky.

Trochu změněné.

Trochu svoje.

V podobě příběhů.

Pan Toníček stiskl Uložit.

Tohle tlačítko bylo skutečně kouzelné.

Na rozdíl od Generate totiž neudělalo nic za něj.

Jen zabránilo tomu, aby to, co už udělal, zase zmizelo.

Pan Toníček zavřel notebook.

Pro dnešek měl nakradeno.

A zítra?

Zítra se uvidí.

Čeština měla slov pořád dost.

-

Při psaní této knihy nezemřel hladem žádný spisovatel. Ani pan Toníček.

Žádnému autorovi nebyla odcizena rozepsaná kapitola, žádné slovo nebylo uneseno proti své vůli a Tolstoj nepřišel o Vojnu a mír. Kafka zůstává Kafkou a podle posledních dostupných informací nebylo vlastnictví žádného českého podstatného jména převedeno na pana Toníčka z Hloubětína.

Spisovatel, který píše husím brkem, může pokračovat. Ten, který používá pero, také. Přechod na psací stroj nebyl zpětně kriminalizován a autor používající klávesnici dosud nepřišel o občanství. Word dál podtrhává chyby, korektoři je opravují, redaktoři škrtají celé věty a kamarádi dál čtou rukopisy a říkají: „Tady tomu nerozumím.“

A někteří lidé používají AI.

Svět pokračuje.

Při vzniku této knihy bylo spotřebováno větší množství elektřiny, tokenů, kávy, času a slov, než by bylo rozumné uvádět v tiráži. Část textu napsal člověk, část navrhl stroj. Některé návrhy člověk přijal, jiné stroji vrátil, další přepsal a značné množství jich bez obřadu vyhodil. Občas také napsal něco sám a následně to pokazil úplně bez pomoci moderních technologií.

Za výsledek proto nese odpovědnost pan Toníček z Hloubětína, zloděj slov.

Pokud se vám kniha líbila, autor za to přijímá zásluhy. Pokud se vám nelíbila, odpovědnost bohužel nelze přesměrovat na umělou inteligenci, datové centrum, NovelCrafter, OpenRouter, algoritmus ani nepříznivé postavení Merkuru.

Reklamace autora se nepřijímají.

Při vzniku této knihy byla pravděpodobně vytvořena také nějaká uhlíková stopa.
Pan Toníček přesně neví, co to je.
Pokud mezitím zemřela, prosíme, vysypte ji do urny.

A pokud máte i po dočtení obavu, že pan Toníček připravil ostatní spisovatele o materiál, můžete být klidní.

Zásoby češtiny nebyly touto knihou významně ohroženy.

P. S. Pan Toníček začínal s husím brkem. Dnes píše s umělou inteligencí. Mezitím mu nikdo autorství nevzal. Ani to brko.

-

Poznámka k použití AI:
Při přípravě článku byla umělá inteligence použita ke stylistické a redakční úpravě textu, zejména ke zpřesnění rytmu, odstranění opakujících se pasáží a sjednocení odstavcové stavby. Námět, obsah, satirický koncept a výsledná podoba textu jsou autorské.