Článek
Pan Toníček zjistí, že osm set stran není charakterová vlastnost
Pan Toníček z Hloubětína měl problém.
Napsal velkou knihu.
Velmi velkou.
Tak velkou, že když ji otevřel v sazbě, měl pocit, že neotevřel dokument, ale okres.
Třetí díl Usuš své vlasy měl šedesát kapitol a přibližně osm set stran. Pan Toníček to číslo nejdřív vyslovoval s hrdostí.
„Osm set.“
Pak s únavou.
„Osm set.“
A nakonec jako diagnózu.
„Osm set.“
Nebyla to chyba. To bylo důležité.
Pan Toníček nechtěl zpětně tvrdit, že kniha měla mít čtyři sta stran a on se jen neuměl zastavit. Nemyslel si to. Trojka byla zima. Bylo v ní hodně lidí, přesunů, vztahů a věcí, které se rozpadaly a znovu skládaly. Svět se musel nadechnout, rozlézt a zabrat místo.
Právě tahle kniha měla být velká.
Tak ji nechal být velkou.
Problém vznikl až ve chvíli, kdy začal osm set stran považovat za běžnou jednotku literatury.
Jednoho rána otevřel plán čtvrtého dílu.
Šedesát kapitol.
„Tak,“ řekl. „Kolik stran?“
První myšlenka byla pět set. Pak šest set, protože pět set mu náhle připadalo trochu málo.
Pan Toníček se zarazil.
Málo?
Pět set stran?
Od kdy je pět set stran málo?
To bylo jako stát před půlkilovým řízkem a říct:
„No dobře, ale co budu jíst potom?“
Začal přemýšlet, odkud se ten pocit vzal.
První díl měl zhruba tři sta padesát stran. Druhý čtyři sta padesát. Třetí osm set.
A v jeho hlavě vznikla neviditelná matematika:
350 → 450 → 800 → ?
Čtvrtý díl přece nemůže mít tři sta. Vypadalo by to, že se autor unavil. Že mu došla inspirace. Že šetří. Že už mu na postavách nezáleží. Že čtenář dostane méně.
Pan Toníček se na chvíli zastyděl.
Pak si uvědomil, že všech pět obvinění právě vymyslel sám.
Čtenář seděl někde doma a vůbec netušil, že je právě zneužíván jako argument proti třísetstránkové knize.
Pan Toníček se tedy zeptal jinak.
Ne:
Kolik stran má mít čtvrtý díl?
Ale:
Co čtvrtý díl potřebuje?
To byla nepříjemnější otázka.
Protože na ni nešlo odpovědět číslem.
Čtvrtý díl nebyl trojka. Neměl být. Trojka byla velká zima. Čtyřka byla jaro. Sevřenější. Blíž Tomovi. Blíž Viktorovi. Méně rozlézání do všech stran, více tlaku. Méně vysvětlování světa, protože čtenář už v něm nějakou dobu bydlel.
Pan Toníček si představil, že čtvrtý díl bude mít tři sta padesát stran.
Nic se nestalo.
Strop nespadl.
Literatura nezemřela.
Nikdo nepřišel zabavit notebook.
„Tři sta padesát,“ řekl.
Znělo to skoro lehce.
Pak otevřel plán pátého dílu.
Modř.
Závěr. Léto. Návrat. Doznívání. Rozchod cest.
Pan Toníček chvíli hleděl na číslo 450, které kdysi zvažoval.
Pak napsal:
250.
Počkal.
Ani tentokrát nepřijela literární policie.
Dvě stě padesát stran byla přece pořád kniha. Měla hřbet, obálku, začátek a konec. Člověk ji mohl přečíst, milovat, nenávidět, brečet u ní nebo ji hodit přes pokoj.
To všechno fungovalo i bez půl kila papíru.
Pan Toníček začal tušit, že kvalita literatury se možná opravdu neměří v kilogramech.
Pak si vzpomněl na ArtForka.
První revidované vydání mělo kolem sto osmdesáti stran. Druhý díl chtěl původně velkolepý.
Což v jeho hlavě automaticky znamenalo:
osm set stran.
Nevěděl přesně proč.
Možná proto, že pokračování má být větší. Více světa, více děje, více všeho, a tedy také více papíru.
Jenže první tři kapitoly už měly přes třináct tisíc slov. Byly velké, husté a rozmáchlé samy o sobě. Kdyby držel podobné tempo, vznikne velký román i bez pokusu porazit telefonní seznam.
„Čtyři sta,“ řekl.
A kupodivu se necítil jako zbabělec.
Pak přišel Zločin v domě na Petrském náměstí.
Dvacet čtyři kapitol.
Pan Toníček mu původně také chtěl dát pět set stran, protože zřejmě věřil, že každé knize náleží určité minimální množství stavebního materiálu.
Pak se zeptal:
„Proč?“
To byla nebezpečná otázka.
Když ji člověk začne pokládat vlastním projektům, může přijít o polovinu práce.
Někdy je to dobře.
Zločin mohl mít dvě stě padesát stran. Nebo tři sta. Příběh skončí a nikdo nebude na poslední stránce stát s transparentem:
KDE JE ZBYLÝCH DVĚ STĚ?
Pokud tam nic dalšího být nemá, nemusí tam nic dalšího být.
Byla to převratná literární teorie.
Pan Toníček zvažoval, zda ji patentovat.
Pak přišel ještě větší objev:
Kratší kniha není levnější verze dlouhé knihy.
Je to jiná kniha.
Část jeho hlavy si totiž pořád spojovala rozsah s hodnotou. Více stran znamenalo více práce, více světa, více knihy — a tedy více hodnoty.
Jenže pan Toníček znal devadesátiminutové filmy, které mu změnily život, a tříhodinové filmy, které mu změnily hlavně polohu páteře.
Možná to s knihami bude podobné.
Osm set stran začalo ztrácet svou moc.
Pan Toníček se na třetí díl podíval znovu, tentokrát ne jako na metr, který musí všechno další překonat, ale jako na výjimku.
Tahle kniha chtěla být osm set stran.
Dobře.
Tak je.
Neznamená to, že další musí mít sedm set padesát, aby nevypadala jako chudá příbuzná. A neznamená to ani, že pan Toníček musí pokaždé dokazovat, že stále umí hodně psát.
To už prokázal.
Možná až příliš důkladně.
Byla tu navíc sazba.
Pan Toníček měl sazbu rád podobně jako lidé mají rádi očkování proti tetanu. Věděl, že je užitečná, byl rád, že existuje, ale nechtěl ji podstupovat častěji, než je nezbytně nutné.
Dvě stě padesát stran byla práce. Tři sta padesát hodně práce. Čtyři sta padesát velká práce.
Osm set stran byla událost, po které by člověk měl dostat lázně.
Pan Toníček lázně neměl.
Měl Hloubětín.
A pak byly peníze.
Každá další kapitola znamenala další kontext, tokeny, generování, čtení, opravy, kontrolu návazností a další možnost, že Viktor udělá něco, co Viktor nikdy nedělá.
Sto stran navíc nebylo jen sto stran.
Bylo to sto stran, které bylo potřeba vymyslet, vygenerovat, přečíst, opravit, srovnat s předchozím, vysázet, zkontrolovat a exportovat.
Pan Toníček konečně pochopil, že rozsah není jen literární údaj. Je to výrobní rozhodnutí.
Napsal si tedy:
Čtvrtý díl: 350 stran.
Pátý díl: 250.
ArtFork: 400.
Zločin: 250 až 300.
Ta čísla vypadala až podezřele normálně.
To byl dobrý pocit.
Pak si vzpomněl na jednu věc.
Píše pro radost.
Ne proto, aby každý rok překonal osobní rekord. Ne proto, aby mohl oznámit: „Nová kniha má osm set sedmdesát čtyři stran, protože už jsem definitivně ztratil kontakt s realitou.“ A ne proto, aby fyzický objem knihy sloužil jako důkaz oddanosti literatuře.
Píše, protože ho baví příběhy.
Nevěděl, kdy přesně do té radosti vstoupila povinnost mít obrovské knihy.
Tak ji propustil.
Večer otevřel NovelCrafter.
Šedesát kapitol.
Do promptu napsal:
přibližně tři tisíce znaků.
Dříve by napsal sedm. Možná osm. Možná dokonce „rozepiš se podle potřeby“, což už dnes považoval za literární obdobu věty „vem si z mojí karty, co chceš“.
Otřásl se.
„Ne.“
Tři tisíce.
Generate.
Kapitola vznikla.
Byla krátká.
Pan Toníček ji přečetl.
Měla začátek, střed i konec. Nic podstatného nechybělo. Postavy nebyly méně živé. Bolest nebyla menší. Tom stále byl Tom. Viktor stále Viktor.
Pan Toníček na obrazovku chvíli podezíravě hleděl.
Takže ono to jde.
Na internetu mezitím někdo doporučoval:
„Když má příběh co říct, potřebuje prostor.“
Pan Toníček souhlasil.
Jen si k tomu přidal:
A když už to řekl, může držet hubu.
Třetí díl tedy zůstal osmisetstránkový.
Pan Toníček byl na něj pyšný. Nechtěl ho zmenšit ani se za něj omlouvat.
Jen už konečně pochopil, že osm set stran může být vlastnost jedné knihy.
Nemusí se z toho stát
charakterová vlastnost jejího autora.
-
Poznámka k použití AI:
Při přípravě článku byla umělá inteligence použita ke stylistické a redakční úpravě textu, zejména ke zpřesnění rytmu, odstranění opakujících se pasáží a sjednocení odstavcové stavby. Námět, obsah, satirický koncept a výsledná podoba textu jsou autorské.
