Článek
Když jsem oznámil, že je moje pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 dopsaná, mohlo to zvenčí vypadat jednoduše.
Hotovo.
Teď už se to jen „nějak vysází“ a knihy vyjdou.
Jenže moje představa slova dopsáno se v posledních týdnech poněkud změnila.
Protože přede mnou leží třetí díl.
Trestný čin něhy.
A jeho sazba směřuje někam k osmi stovkám stran.
Fůůůů.
Devatenáct stran. Jedna kapitola.
První kapitolu třetího dílu jsem dostal přibližně na devatenáct knižních stran.
A kapitol je plánovaných šedesát.
V tu chvíli člověk přestane romanticky přemýšlet o „své nové knize“ a začne trochu podezřívavě hledět na kalkulačku.
Protože stačí několik delších kapitol a kniha začne bobtnat do rozměru, který už není otázkou estetiky, ale fyziky.
Jak široký bude hřbet?
Jak velké mohou být okraje?
Kolik prostoru můžu ušetřit, aniž bych začal trestat čtenáře?
Jak moc lze stáhnout dialogy?
A kde už úspora přestává být sazbou a začíná být útokem na lidské oko?
Tohle jsou momenty, které člověka při samotném psaní románu opravdu nenapadají.
Třetí díl je navíc místo, kde se svět rozšiřuje
Trestný čin něhy není drobný mezidíl mezi druhou a čtvrtou knihou.
Je to zimní část příběhu.
Svět Podolí a bazénu se rozšiřuje dál do Prahy, práce, školy, SAPY, pornokina, rodin jednotlivých postav, Vánoc a Silvestra. Vztahy mezi Tomem, Viktorem, Tonym a Veronikou se přeskupují a věci, které v prvních dvou knihách ještě mohly vypadat poměrně jednoduše, jednoduché být přestávají.
A možná právě proto má ten rukopis takovou potřebu zabírat prostor.
Nechci z něj ale vyrobit osmisetstránkovou knihu jen proto, že jsem napsal hodně textu.
Teď přichází opačná práce:
rozhodnout, co tam opravdu musí zůstat.
Tohle je ta část tvorby, kterou není moc vidět
Obálka je vidět.
Hotová kniha je vidět.
Ukázka je vidět.
Ale mezi tím je období, kdy člověk několik hodin přesouvá text, kontroluje zalomení, zjišťuje, proč dialog udělal něco úplně jiného, než měl, opravuje kapitolu a pak zjistí, že tím posunul dalších deset stran.
Není to ta část práce, při které si připadám jako romantický spisovatel sedící v kavárně nad větou, která změní literaturu.
Je to spíš malé soukromé nakladatelství s jedním zaměstnancem.
A ten zaměstnanec začíná mít podezření, že jeho šéf je magor.
Proč to tedy dělám?
Protože tentokrát nechci skončit u věty:
„Je to napsané.“
Chci se dostat k větě:
„Existuje to. Tady to je.“
První a druhý díl už vyšly.
Třetí stojí přede mnou jako poměrně monumentální blok textu.
Za ním čeká čtvrtý.
A pátý.
A já bych chtěl dostat celý ten příběh ven.
Ne někdy.
Co nejdřív.
Takže jestli mě teď chvíli neuvidíte psát další nový román, neznamená to, že nic nedělám.
Právě naopak.
Momentálně se snažím přesvědčit přibližně osm set stran, aby se začaly chovat jako kniha.
Držte mi palce.
-
Poznámka k použití AI
Umělá inteligence je součástí mého pracovního procesu a neskrývám ji. Používám ji jako tvůrčí a produkční nástroj při práci s textem, při generování a rozvíjení materiálu, kontrole a redakčních úpravách, práci s vizuály i při přípravě dalších částí projektu. Výsledná podoba knihy, její příběh, postavy, dramaturgie, výběr scén a autorská rozhodnutí jsou součástí mé vlastní tvůrčí práce. AI pro mě není tajný pomocník, kterého je potřeba schovat pod koberec, ale jeden z nástrojů současné autorské produkce.
