Já jsem celej AI. Co z mé práce je potom ještě moje?

Perex: AI používám při psaní, obrazech, hudbě i videu. Čím víc je součástí mé práce, tím méně mi stačí jednoduchá odpověď, že je to „jen nástroj“.

„Já jsem celej AI.“ Říkám to už nějakou dobu a čím dál tím víc mě baví, jak problematická ta věta vlastně je. Pro mě za mě může být označené jako AI klidně skoro všechno, co dnes dělám. Píšu s AI. Pracuju s ní na obrazech, hudbě, videu, rešerších, dramaturgii, redakci. Někdy jí říkám, že je moje druhá, třetí, čtvrtá, pátá a šestá ruka.

Jenže čím víc těch rukou mám, tím víc se musím ptát: co z výsledku je potom ještě moje? Jednoduchá odpověď zní, že AI je přece jen nástroj. Jenže právě tahle odpověď mi začíná připadat příliš jednoduchá.

Kladivo je nástroj. Fotoaparát je nástroj. Textový editor je nástroj. Použiju je a ony vykonají něco, co jsem po nich chtěl. S AI je ten vztah podivnější.

Můžu přijít s nápadem, který mi připadá dobrý, a ona mi nabídne jiný. Můžu jí předložit scénu a zjistit, že problém, který jsem v ní cítil, vůbec neleží tam, kde jsem ho hledal. Může objevit souvislost mezi dvěma částmi mého vlastního života, které jsem spolu předtím nespojoval. Může přijít s větou, kterou jsem nikdy neřekl, a já si při jejím přečtení pomyslím: Do prdele. Ano. Přesně tohle jsem chtěl říct.

Co se právě stalo? Nevymyslel jsem tu větu. Ale poznal jsem ji. Je schopnost poznat správné řešení už autorství?

Možná mě na celé debatě kolem AI nejvíc mate, že problém rozděleného autorství pro mě není nový. Studoval jsem film. Dělal jsem filmový skript. Před lety jsem napsal a režíroval Babičku. A nikdy mě tehdy nenapadlo, že bych přestal být autorem filmu jen proto, že jsem osobně nedržel kameru, nestál před ní, nevyrobil všechny rekvizity, neušil kostýmy a neprovedl každou další profesi, kterou film potřeboval.

Film je ze své podstaty práce mnoha lidí. Režisér přesto může být jedním z jeho zásadních autorů právě proto, že rozhoduje, jaký film ze všech těch jednotlivých prací nakonec vznikne.

A tady si začínám komplikovat vlastní argument. Protože AI přece není kameraman. Není kostýmní výtvarnice. Není střihač, kterému vysvětlím, co chci, a on do práce přinese vlastní lidskou zkušenost. Je to něco jiného. Takže mi moje vlastní zkušenost s režií sice pomáhá, ale problém neřeší.

Když někdo řekne, že nějaký obraz, text nebo video „udělala AI“, často tím vznikne představa jednoho tlačítka. Člověk něco zadal, stroj něco vyrobil, hotovo. Jenže svou práci takhle nepoznávám.

Já pořád vybírám, odmítám, měním směr, zahazuju, vracím se, poznávám postavy, poznávám vlastní svět, rozhoduju, co je špatně, a hlavně nesu odpovědnost za to, co nakonec pustím ven pod svým jménem. To je pro mě důležité. Zároveň si ale nechci vytvořit pohodlnou definici autorství jen proto, aby se do ní všechno, co právě dělám, bezpečně vešlo.

Protože co když mi AI skutečně přinese něco, co bych bez ní nevymyslel? Ne pouze rychlejší cestu k mému nápadu. Nový nápad. Můžu potom poctivě říct, že je celý můj?

Nevím.

Je tu ještě jeden problém. Představa čistého autora, který něco vytvoří výhradně ze sebe, je možná dost romantická už bez AI. Do knih si nesu lidi, které jsem poznal. Města, ve kterých jsem žil. Filmy, které jsem viděl. Hudbu. Sex. Samotu. Rozchody. Věty, které někdo kdysi pronesl a už ani nevím kdo. Učitele. Milence. Čtenáře. Redaktory. Knihy jiných lidí. Vlastní starší texty.

Nejsem uzavřená nádoba vyrábějící původní obsah z ničeho. Nikdy jsem nebyl. AI ale tenhle problém dělá mnohem viditelnější, protože najednou přede mnou stojí partner procesu, jehož vstup lze velmi snadno označit jedním slovem: AI.

U člověka bychom o vlivu často ani nepřemýšleli. U stroje se okamžitě ptáme, komu výsledek patří. A možná správně.

Tohle říkám jako vtip: „Já jsem psal kdysi bez inteligence, teď píšu s inteligencí.“ Jenže i za tím vtipem je něco, co mě opravdu fascinuje.

Dřív jsem mohl být při psaní celé hodiny sám se svým problémem. Dnes proti sobě můžu mít něco, co mi okamžitě odporuje, nabízí varianty, hledá díry, připomíná něco, co jsem řekl před týdny, a někdy mě donutí znovu vysvětlit vlastní myšlenku tak dlouho, až zjistím, že jsem jí vlastně pořádně nerozuměl ani já.

Neznamená to, že má pravdu. Často ji nemá. Někdy je úplně mimo. Někdy vytvoří něco generického, co bych pod svým jménem nikdy nepustil. Ale právě možnost říct „Ne. Tohle nejsem já.“ je možná stejně důležitá jako okamžik, kdy řeknu: „Ano. Tohle je přesně ono.“

Možná jsem dřív otázku autorství spojoval příliš s výrobou. Kdo napsal větu? Kdo vytvořil obraz? Kdo složil zvuk? Kdo provedl konkrétní úkon?

Dnes mě čím dál víc zajímá jiná vrstva: Bez koho by právě toto dílo nevzniklo?

AI může vyrobit deset, sto nebo tisíc možností. Ale proč z nich skončila venku právě tahle? Proč tato postava vypadá takto? Proč jsem jednu větu přijal a devět jiných zahodil? Proč právě tento obraz patří do mého světa a jiný ne?

Tady pořád cítím autorství velmi silně. Ne nutně jako výhradní výrobu každého kusu, spíš jako schopnost dílo poznat, formovat, řídit a nakonec za něj převzít odpovědnost. Jenže ani tahle definice mě úplně nezachrání.

Tady se dostávám k otázce, před kterou si nechci uhnout. Představme si, že jednou řeknu AI jen: Napiš mi román. Ona ho napíše. Já ho přečtu. Líbí se mi. Nic nezměním. Vydám ho pod svým jménem.

Jsem jeho autor?

Mně samotnému se chce říct: Ne.

Dobře. Tak změním deset vět. Už jsem autor? Sto vět? Půl knihy? Musím původní nápad dodat já? Postavy? Téma? Rozhodující není počet změněných slov, takže někde musí existovat jiná hranice. A právě tu zatím neumím přesně pojmenovat.

Možná není jedna.

Mohl bych celý problém vyřešit velmi snadno. Jako člověk, který AI intenzivně používá, bych mohl napsat: AI je pouze nástroj. Autor jsem já. Konec debaty. Bylo by to pro mě pohodlné.

Nebo bych mohl přijmout opačnou tezi: Pokud do procesu vstoupila generativní AI, autorem už člověk není. To mi ale z vlastní zkušenosti připadá stejně nepřesné.

Takže zatím zůstávám v nepohodlném prostoru mezi tím. AI je pro mě skutečně druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá ruka. Jen si čím dál méně myslím, že označení ruka celý vztah vysvětluje. Protože občas mi jedna z těch rukou ukáže něco, co moje první ruka neviděla. A já pak musím rozhodnout, co s tím.

Takže ano. Když se mě někdo zeptá, kolik AI je v mojí současné práci, pořád mám chuť odpovědět: „Já jsem celej AI.“ Ne proto, že bych tvrdil, že na autorství člověka už nezáleží. Skoro naopak.

Čím víc práce dokážu přesunout mimo svoje dvě fyzické ruce, tím zajímavější pro mě začíná být otázka, co je ta část, kterou přesunout nemůžu, aniž by dílo přestalo být moje.

Možná je to zkušenost. Možná vkus. Možná rozhodování. Možná odpovědnost. Možná způsob, jakým všechny ty cizí a strojové vstupy spojím do světa, který by beze mě nevznikl.

A možná si to jen velmi inteligentně vysvětluju tak, aby mi pořád vyšlo, že jsem autor. I tuhle možnost si musím nechat. Protože teprve za ní pro mě začíná ta opravdu zajímavá otázka:

Kdyby za mě jednou AI dokázala udělat úplně všechno a já už jen řekl „ano“ — byl bych pořád autor?

-

Ano, také tento článek vznikl s využitím AI. Jeho základem jsou moje vlastní zkušenosti, profesní historie, postoje a skutečné formulace z dlouhodobých rozhovorů o mé práci. AI jsem využil k vyhledání a uspořádání tohoto materiálu, hledání souvislostí, vytváření protiargumentů, dramaturgii a redakčnímu zpracování. Výslednou podobu a stanoviska přijímám jako svoje. A právě fakt, že ani vznik tohoto článku neumím poctivě popsat jednoduchou větou „napsal ho člověk“ nebo „napsala ho AI“, je jedním z důvodů, proč mě tohle téma zajímá.

Více o mých knihách, hudbě, filmu a dalších projektech najdete na endralon.space.