Je snadné soudit svoje starší já z místa, kam ono ještě nedohlédlo

Při čtení vlastního archivu existuje zvláštní okamžik, kdy přestanete sledovat obsah a začnete sledovat člověka, který ho napsal. Najednou si všímám slov, která bych dnes nepoužil, jistoty, kterou už nemám, způsobu, jakým jsem některé věci vykládal, spojoval a pojmenovával. Občas mě napadne: opravdu jsem tohle napsal? Jindy naopak narazím na větu, pod kterou bych se podepsal i dnes.

Nejtěžší ale není zjistit, co se změnilo. Nejtěžší je nepodvádět při hodnocení. Já totiž znám pokračování. Ten člověk na staré stránce ne.

Je to trochu jako sledovat podruhé film a divit se postavě, že nepoznala vraha ve třicáté minutě. Vždyť všechny indicie byly přece před ní. Ano. Jenže já už viděl konec.

Podobně se někdy dívám na svoje starší rozhodnutí. Vidím, kam některé vztahy vedly, které projekty skončily, co se ukázalo jako slepá cesta, čeho jsem se bál zbytečně a čeho jsem se naopak bát měl. Z dnešního místa působí některé věci téměř samozřejmě. Jenže samozřejmé jsou až zpětně.

Člověk, kterým jsem byl tehdy, neměl přístup k dnešnímu archivu zkušeností. Rozhodoval s tím, co věděl, čeho se bál, po čem toužil a co si v té chvíli vůbec dokázal připustit. To neznamená, že všechna jeho rozhodnutí byla správná. Znamená to jen, že dnešní já má při jejich souzení informační převahu. A tu lze velmi snadno zaměnit za morální převahu.

Když říkám, že se na svoje starší já snažím dívat s větší něhou, nemyslím tím, že si mám zpětně schválit všechno, co jsem kdy řekl nebo udělal. Některé věci byly hloupé. Jiné zbabělé. Někde jsem se mohl k člověku zachovat jinak, někde jsem se schovával za okolnosti a někdy jsem byl přesvědčený o něčem, co dnes vidím podstatně méně jednoznačně.

Soucit se sebou není amnestie. Spíš pokus podívat se přesněji. Co jsem tehdy skutečně věděl? Co jsem si pouze myslel? Co jsem ještě neuměl? Čeho jsem se snažil dosáhnout? A co jsem si sám před sebou nechtěl přiznat?

Teprve potom má podle mě smysl říct: tady bych dnes jednal jinak. Jinak z minulosti vznikne jen soudní síň, ve které současný člověk hraje žalobce, soudce i jediného svědka, který už zná všechny další díly seriálu.

Když jsem se nedávno vrátil k projektu Kudykam 2: Vzkříšení, zaujal mě také způsob, jakým jsem tehdy přemýšlel o vedení druhých lidí. Měl jsem rád obraz člověka s lucernou. Někdo prochází obtížným místem a já se mu snažím posvítit. Ten obraz mi není cizí ani dnes.

Jen už v něm vidím něco, co jsem tehdy tolik neviděl: člověk může držet lucernu druhému tak vysoko, až si přestane svítit pod vlastní nohy. Tohle poznání jsem nemohl tomu staršímu člověku jednoduše poslat. Musel ho dožít.

Podobně se změnil můj vztah k odpovědím. Dřív pro mě mělo větší cenu umět věci zařadit, dát jim význam, najít systém, vysvětlit souvislost. Dnes mám paradoxně větší důvěru k větě „nevím“. Ne proto, že bych rezignoval na přemýšlení, ale protože jsem zjistil, jak snadno se dobré vysvětlení může stát náhradou za skutečnost.

Ani to ale nemůžu použít jako důkaz, že dnešní člověk je konečně ten chytrý. Možná se za deset let podívám právě na svoje dnešní „nevím“ a řeknu si: podívej, jak si myslel, že objevil pokoru. Doufám, že se u toho aspoň trochu pobavím.

Na fotografii minulost vypadá hotová. Člověk má určitý účes, oblečení, výraz, stojí na konkrétním místě. Fotografie už neobsahuje pochybnost, která byla minutu před jejím vznikem, ani to, co se stalo dvě hodiny potom.

Stejně působí starý text. Věta stojí na stránce pevně. Nevidím kolem ní těch deset vět, které jsem smazal. Nevidím noc předtím. Nevidím člověka, kterému jsem možná potřeboval něco dokázat. Nevidím pochybnost, kterou jsem do výsledné formulace nepustil. Vidím hotový výrok.

A právě proto je snadné udělat ze starého já karikaturu. Jedna verze zní: Jak jsem mohl být tak naivní? Druhá: Tehdy jsem byl mnohem moudřejší než dnes. Obě mají stejný problém. Z člověka udělají exponát.

Možná proto mě při čtení vlastních starých materiálů začala zajímat jiná otázka než „měl jsem pravdu?“. Poznávám se v něm?

A odpověď bývá nepříjemně často ano. Někdy jsou kulisy úplně jiné. Jiný jazyk, jiná práce, jiná veřejná podoba, jiné představy o tom, jak funguje svět. Pod tím ale nacházím stejné pohyby: potřebu něco vytvořit, potřebu dát chaosu tvar, potřebu pochopit, co se děje mezi lidmi. Touhu postavit vlastní prostor místo čekání, až mi ho někdo přidělí. Strach, že když přestanu být užitečný, přestanu být důležitý. A také schopnost něco opustit až mnohem později, než bych si s odstupem přál.

Tohle není obžaloba kontinuity. Naopak. Možná právě proto mi připadá nepoctivé říkat o některých etapách života: to už nejsem já. Samozřejmě že jsem to já. Kdo jiný by to byl?

Existuje věta, kterou si lidé rádi říkají při smiřování s minulostí: Dělal jsi, co jsi v té době uměl. Je v ní něco laskavého, ale také trochu nebezpečného. Protože někdy jsem uměl víc. Jen jsem to neudělal.

Někdy jsem věděl, že se něčemu vyhýbám. Někdy jsem si vybral pohodlnější variantu. Někdy jsem měl možnost něco říct a neřekl jsem to. Někdy mě neomezovala nevědomost, ale strach. Nechci tedy svoje minulé já obejmout tak pevně, až ho zbavím veškeré odpovědnosti.

Mnohem pravdivější mi připadá něco jiného: Vidím tě. Chápu lépe, proč jsi to udělal. A některé věci bych přesto chtěl, abys udělal jinak. Tohle už pro mě není odpuštění shora. Je to rozhovor.

V předchozích textech jsem se dostal k podivné představě, že vlastní archiv připomíná korespondenci mezi několika verzemi jednoho člověka. Jedna něco napíše. Druhá tomu po letech porozumí jinak. Třetí možná zjistí, že se obě pletly.

Zpočátku mě na tom fascinovala časová smyčka. Věta, která jako by čekala na svého budoucího čtenáře. Cesta napsaná pro druhé, kterou nakonec musí projít její autor. Teď mě ale začíná zajímat ještě něco jiného: jak spolu ti lidé zacházejí.

Jestli současný člověk používá svoje nové zkušenosti jako klacek na toho minulého. Nebo jestli dokáže být zároveň přesný i laskavý. Bez nostalgie, bez výsměchu a bez potřeby rozhodnout, která verze byla konečně ta pravá.

Když se dnes podívám na některé svoje staré texty, opravdu mám občas pocit, jako bych žil druhý život ve stejném těle. Jenže ani to není úplně přesné. Druhý život by znamenal, že první skončil.

On neskončil. Nosím ho v řeči, ve způsobu, jakým pracuju, v tom, čeho se bojím, v některých gestech, která ani nevnímám. Občas se vynoří jeho stará otázka a já zjistím, že jsem jí jen dal nové jméno.

Možná tedy není potřeba staré já překonat. Stačí ho zařadit do příběhu bez toho, aby dostalo právo celý příběh řídit. To je pro mě podstatně zajímavější druh změny než velké „už jsem jiný člověk“.

Jsem jiný. A zároveň nejsem.

Tohle je na celé věci možná nejlepší brzda proti sebejistotě. Za deset let bude archivem i dnešek. Někdo s mým jménem otevře tento článek a bude vědět, co následovalo. Bude znát výsledky rozhodnutí, která jsou pro mě teď stále otevřená. Některým mým obavám se možná zasměje, u jiných si řekne, že jsem je podcenil.

Bude mít nade mnou stejnou neférovou výhodu, jakou mám dnes já nad člověkem z minulosti. Bude znát další kapitoly.

Tak bych mu chtěl něco nechat. Ne návod, spíš žádost: Až mě budeš číst, nesuď mě jen podle toho, co už víš ty. Zkus si vzpomenout, co jsem ještě nemohl vědět já.

A jestli se jednou při pohledu na dnešního člověka objeví víc něhy než posměchu, budu to považovat za docela dobrý výsledek. Ne proto, že jsem měl pravdu, ale protože jsem šel dál.

-

Článek vznikl při práci s mými staršími texty a jejich současným čtením v rámci série o tom, jak se význam vlastního psaní mění v čase. AI jsem využil k procházení dřívějších materiálů, hledání návazností mezi jednotlivými obdobími, dramaturgickému uspořádání a jazykové redakci. Osobní zkušenosti, proměny názorů a interpretace vlastního života vycházejí z mých materiálů a současné reflexe.