Článek
První básně jsem psal dávno předtím, než mě napadlo řešit, jestli jsem spisovatel. Některé jsem si ještě jako student nechal svázat v turnovském knihařství a rozdával je lidem kolem sebe. Nebylo v tom nakladatelství, distribuce ani literární cena. Byl tam text, papír a moje potřeba dostat něco, co existovalo jen ve mně, ven.
Dnes mám za sebou knihy, které skutečně existují, další připravuju k vydání a většinu toho procesu si řídím sám. Technicky bych tedy mohl mít otázku vyřešenou. Napsal jsem knihy. Jsem spisovatel.
Jenže kdyby to bylo tak jednoduché, asi bych pořád tolik neřešil, kdo si mě všimne.
Kdo má právo říct, že už to platí?
Když knihu vydá velké nakladatelství, stane se zvláštní věc. Nezmění se zpětně věty v rukopisu. Autor neumí po podpisu smlouvy psát lépe než den předtím. Přesto získá něco, co se velmi těžko vyrábí vlastníma rukama: potvrzení zvenčí.
Někdo si text přečetl a vybral ho. Někdo za něj vložil svoje jméno, práci, peníze a distribuční síť. Najednou nemusí autor každému zvlášť vysvětlovat, proč by měl být brán vážně. Část té práce za něj udělala instituce.
Neříkám to jako výčitku. Dává to smysl. Výběr je jedna z funkcí nakladatelství. Stejně jako u galerie, festivalu nebo redakce říká: z množství možností jsme pustili dál právě tohle.
Problém začíná ve chvíli, kdy si výběr spleteme s existencí.
Kniha, kterou nikdo nevybral, je pořád kniha
Selfpublishing tenhle systém dost radikálně narušuje. Člověk už nepotřebuje čekat, až mu někdo dovolí knihu fyzicky vytvořit a nabídnout čtenáři. Může ji napsat, zredigovat, vysázet, vydat a dostat do prodeje sám.
To je obrovská svoboda. Zároveň s ní člověk přijde o velmi pohodlnou větu:
„Vydalo mě nakladatelství.“
Místo ní musí nést vlastní rozhodnutí. Ano, tuhle knihu jsem považoval za dost dobrou na to, abych ji vydal. Ano, rozhodl jsem o tom sám.
A samozřejmě se nabízí námitka: A co když byla špatná? Přesně. Nikdo mě před tím rozhodnutím neochránil. Vlastní vydání samo o sobě nedokazuje kvalitu. Jenže ani existence nakladatelského loga není matematický důkaz, že je kniha dobrá.
Pořád se tedy vracím k otázce, kterou se snažíme obejít: kdo vlastně uděluje autorovi legitimitu?
Možná jen měním jedno razítko za druhé
Tady se musím trochu chytit sám.
Dokážu velmi přesvědčivě mluvit o tom, že nepotřebuju nakladatele, aby ze mě udělal spisovatele. Knihy můžu vytvořit bez něj. Vlastní web mám. Na Světě knihy jsem už seděl za vlastním stolem jako vystavující autor. Teď píšu na Médium.cz. Buduju si celý svůj veřejný prostor sám.
A zároveň otevřeně přemýšlím o tom, jak by bylo skvělé, kdyby o mě projevil zájem někdo z velkých médií.
Takže co přesně dělám?
Nezahodil jsem náhodou potřebu nakladatelského razítka jen proto, abych začal hledat razítko mediální?
Tohle je otázka, před kterou nechci uhnout. Protože odpověď může být částečně ano.
Možná pořád toužím po chvíli, kdy někdo, koho považuju za autoritu, přijde zvenčí a řekne: Tohle stojí za pozornost.
Potřeba uznání není totéž jako potřeba svolení
Jenže tady bych zase nerad udělal opačný kotrmelec a prohlásil, že opravdový umělec žádné uznání nepotřebuje.
To mi připadá jako jedna z těch vět, které znějí velmi vznešeně, dokud člověk nemusí několik let tvořit téměř bez publika.
Samozřejmě že chci čtenáře. Chci, aby někdo knihy četl. Chci je prodávat. Chci, aby se o nich mluvilo. Chci, aby člověk narazil na moje jméno, něco ho zaujalo a začal hledat dál. A kdyby jednou přišel rozhovor ve velkém médiu, určitě bych nepředstíral, že mi na něm nezáleží.
Rozdíl možná leží jinde.
Potřebuju, aby mi někdo dovolil být spisovatelem? Nebo potřebuju, aby si někdo všiml, že už jím jsem?
To jsou dvě úplně jiné věci.
Být vidět není totéž jako začít existovat
Dlouho jsem měl sklon tyhle dvě věci míchat. Když o něčem nikdo neví, velmi snadno začne působit, jako by to skoro nebylo.
Kniha leží na webu a nikdo ji nekupuje.
Článek čte pár lidí.
Příspěvek sociální síť téměř nikomu neukáže.
A člověka začne napadat: má to vůbec nějakou hodnotu?
Jenže neviditelnost a neexistence nejsou totéž. Stejně jako viditelnost není automatickým důkazem hodnoty.
Média mohou dílu dát obrovský společenský život. Nakladatelství může přinést distribuci, redakční zázemí a důvěryhodnost. Cena může vytvořit pozornost. Čtenáři mohou z knihy udělat skutečný kulturní předmět, který začne žít daleko za autorem.
Ale nic z toho zpětně nevytvoří věty, které už byly napsané.
Kdy jsem se tedy stal spisovatelem?
Když jsem napsal první báseň? Když jsem si ji nechal svázat? Když jsem dokončil první rukopis? Když vyšla první kniha? Když jsem poprvé něco prodal? Když jsem seděl na Světě knihy? Když někdo cizí napsal recenzi? Nebo se to stane teprve jednou, pokud o mně začne mluvit médium, jehož uznání si sám vážím?
Když to takhle položím vedle sebe, poslední možnost mi začne připadat trochu absurdní.
Přece bych nemohl být jeden den člověk, který napsal knihy, a druhý den po jednom telefonátu z redakce náhle spisovatel.
Změnil by se můj veřejný status.
Ne moje minulost.
Přesto na tom výběru něco je
Nechci ale instituce shodit jen proto, že stojím převážně mimo ně. Bylo by příliš snadné dojít k závěru:
„Na nikom nezáleží, stačí si věřit.“
Nestačí.
Jestli jsem jediný člověk, který rozhoduje o kvalitě vlastní práce, můžu se také nádherně mýlit. Potřebuju čtenáře. Potřebuju kritiku. Potřebuju lidi, kteří mi řeknou, že něco nefunguje. Potřebuju svět za hranicí vlastní hlavy.
A právě proto má pro mě cizí výběr hodnotu.
Ne jako akt stvoření.
Jako konfrontace se světem.
Někdo jiný se podívá na to, co jsem udělal, a rozhodne se, že tomu dá kus vlastního prostoru. To samozřejmě něco znamená.
Jen to neznamená všechno.
Možná jsem celou dobu hledal špatné slovo
Možná otázka vůbec nezní: Kdy se z člověka stane spisovatel? Možná se spisovatelem stane v podstatě trapně jednoduše: píše a vytváří literární dílo. Mnohem složitější je jiná otázka: Kdy ho za spisovatele začne považovat svět?
Tam už vstupují instituce, peníze, média, distribuce, náhoda, kontakty, kritika, čtenáři a všechno ostatní, co autor nedokáže řídit jen tím, že si večer sedne k textu.
A možná právě tady mám svůj vlastní problém.
Nejsem si jistý, že ještě potřebuju něčí svolení být spisovatelem.
Ale pořád velmi stojím o důkaz, že nejsem jediný, kdo si toho všiml.
A nevím, jestli je to potřeba legitimity, obyčejná lidská touha po uznání, nebo jen přání, aby na druhé straně konečně někdo byl.
Možná od každého trochu.
Poznámka o použití AI
Článek vychází z mých vlastních zkušeností se psaním, samostatným vydáváním knih, prezentací vlastní tvorby a dlouhodobým přemýšlením o viditelnosti a kulturní legitimitě. AI jsem využil k práci s předchozími rozhovory a životopisným materiálem, hledání hlavního rozporu, protiargumentů, dramaturgické stavbě a redakčnímu zpracování textu. Výslednou podobu a stanoviska přijímám jako svoje.
