Článek
Když jsem začal psát Toma, Viktora, Tonyho a Veroniku, nepotřeboval jsem si vyřešit, jestli je správná monogamie, polyamorie nebo cokoli mezi tím. Potřeboval jsem, aby se ti lidé chovali podle toho, co mezi nimi skutečně je. A postupně jsem si tím zadělal na problém: jejich city se odmítaly vejít do vztahových názvů, které pro ně máme připravené.
Tom může milovat Veroniku a zároveň ho přitahovat Viktor. Mezi Tomem a Tonym může existovat blízkost, kterou bych jen velmi nerad odbyl slovem sex. Viktor může být s Tonym něžný způsobem, který je zase úplně jiný. A někdy jsou Tom, Viktor a Tony spolu. Ne proto, abych pomocí nich vytvořil příručku moderního vztahového uspořádání. Spíš proto, že jsem chtěl vědět, co se stane, když tělo, cit, touha a závazek přestanou ukazovat stejným směrem.
A čím déle jsem je psal, tím méně mi začala dávat smysl jedna rovnice, kterou používáme skoro automaticky: pokud mezi dvěma lidmi proběhne něco skutečně intimního, mělo by z toho něco být.
Proč musí milostná chvíle někam pokračovat?
Tohle mi připadá zvláštní. Dokážeme uznat, že některé okamžiky v životě byly skutečné, i když trvaly krátce. Jedna noc může být skutečná noc. Jedno setkání může člověka změnit. Jedna věta může zůstat v hlavě dvacet let.
U lásky ale velmi rychle začínáme chtít pokračování.
Jestli to bylo skutečné, proč spolu nejsou?
Jestli ho miloval, proč odešel?
Jestli mezi nimi byla něha, proč z toho nebyl vztah?
Jako by skutečnost citu dokazovalo až jeho pokračování.
A právě to mi při psaní přestalo sedět.
„Nic z toho není špína“
Tony v jednom místě odmítá dělení zkušenosti na čistou a špinavou. „Nic z toho není špína.“
Ta věta je pro mě důležitější než jakákoli teorie vztahových modelů. Protože velmi snadno si vytváříme hierarchii: nahoře je láska, která se podařila převést do stabilního vztahu. Pod ní jsou komplikovanější vztahy. Ještě níž sex. Jednorázová zkušenost. Touha. Něha, která nikam nevedla. Člověk, kterého jsme chtěli a neměli.
Jako kdyby hodnota prožitého závisela na tom, jestli se nám podařilo přeložit ho do společensky srozumitelného pokračování.
Jenže některé z nejsilnějších okamžiků mých postav žádné takové pokračování nemají.
A přesto bych je odmítl označit za méně skutečné.
Jenže tím se z problému ještě nevyvlíknu
Tady bych mohl udělat velmi pohodlný autorský krok: prohlásit, že láska je svobodná, všechny city jsou stejně legitimní a lidé by se měli přestat omezovat společenskými kategoriemi.
Jenže moje vlastní postavy by mi tenhle argument rozbily.
Protože jejich svoboda má důsledky pro ostatní.
Když Tom něco cítí k Viktorovi, není to abstraktní filosofická událost. Existuje Veronika. Když do vztahu dvou lidí vstoupí Tony, nevstupuje do prázdného prostoru. Každá nová blízkost může někomu jinému změnit místo, které měl do té chvíle za svoje.
Takže nemůžu říct: cit je skutečný, a tím je všechno vyřešené.
Není.
Právě tady se pro mě oddělily dvě otázky, které jsem dřív možná spojoval příliš snadno:
Co smím cítit?
a
Co smím udělat s tím, co cítím?
To není totéž.
Viktorova noční láska
Viktor mě v tomhle naučil možná nejvíc. Jeho svět obsahuje druh blízkosti, který bych pracovně nazval noční láskou. Nemusí z ní vzniknout společné bydlení, hypotéka ani rozhodnutí, kdo vyzvedne dítě ze školky. Někdy je to několik hodin. Dotek. Tělo. Pocit, že člověk na chvíli není sám.
Je jednoduché se na takovou zkušenost podívat z bezpečné vzdálenosti a říct: to přece není láska.
A já nevím proč.
Protože je krátká?
Protože není opětovaná stejně?
Protože z ní nevznikl pár?
Protože víme, že by bylo zdravější najít si někoho dostupnějšího?
Tady se ve mně něco vzpírá. Ne proti bezpečným vztahům. Proti představě, že člověku můžeme zpětně odebrat význam jeho vlastní touhy jen proto, že nevedla k výsledku, který považujeme za správný.
Střípek lásky může být pořád střípek lásky.
Nemusí předstírat, že je celý dům.
Možná jsem si pět knih komplikoval zbytečně
Samozřejmě existuje i mnohem méně romantické vysvětlení. Možná moji lidé prostě neumějí dělat jednoduchá rozhodnutí. Možná chtějí příliš mnoho. Možná se drží lidí, kterých by se měli pustit. Možná z touhy vyrábějí význam tam, kde by bylo zdravější říct: dobře, tohle skončilo.
A možná přesně totéž děláme někdy ve skutečném životě.
Nechci svoje postavy používat jako důkaz nějaké vztahové filozofie. Jsou pro mě spíš laboratoř, ve které se moje vlastní jednoduché názory opakovaně rozpadají.
Kdybych po pěti knihách došel k odpovědi „všichni by měli žít polyamorně“, připadalo by mi to skoro směšné.
Stejně směšné by mi ale dnes připadalo tvrdit, že pravá láska se pozná podle toho, že směřuje k jednomu člověku, jednomu vztahu a správnému pokračování.
Možná jsme spojili příliš mnoho věcí do jednoho slova
Když řeknu láska, může v tom být něha. Touha. Sex. Bezpečí. Obdiv. Potřeba někoho chránit. Potřeba se k němu vracet. Žárlivost. Strach. Domov. Tělo. Vzpomínka. Jedna noc.
A my potom očekáváme, že všechny tyto věci vytvoří jeden celek a dostanou jeden název:
vztah.
Možná právě proto mě Tom, Viktor, Tony a Veronika vydrželi zaměstnávat pět knih. Ne protože bych potřeboval zjistit, kdo nakonec „s kým skončí“. Ale protože mě zajímalo, co všechno mezi lidmi může být skutečné ještě předtím, než rozhodneme, jak tomu budeme říkat.
A možná tady mám dnes mnohem větší problém než otázku, zda lze milovat dva lidi najednou.
Já už totiž nevím, proč pořád potřebujeme od každé skutečné milostné chvíle důkaz, že byla dost skutečná.
Proč nám nestačí, že se stala?
-
Poznámka o použití AI
Článek vychází z mých vlastních dlouhodobých úvah o lásce, výlučnosti, žárlivosti a vztazích a z témat, která zpracovávám v pentalogii Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. AI jsem využil k práci s předchozími rozhovory, hledání hlavního konfliktu a protiargumentů, dramaturgické stavbě a redakčnímu zpracování textu. Výslednou podobu a postoje přijímám jako svoje.
