Článek
Když se řekne, že autor dokončuje knihu, člověk si asi představí poslední větu, tečku, možná korekturu, obálku — a hotovo.
Jenže já teď zjišťuju, že u pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 je dopsání textu vlastně jen jedna část mnohem většího procesu.
A že některé věci, které jsem ještě před několika lety považoval za něco „kolem knihy“, už dnes vnímám skoro jako její součást.
Nejdřív musí být opravdu hotové knihy
Teď se pořád pohybuju hlavně uvnitř samotných knih. Dokončuju sazbu, vracím se k textům, kontroluju, co ještě potřebuje upravit, a přeskakuju mezi jednotlivými částmi celého projektu.
To je samozřejmě základ.
Můžu mít sebehezčí nápady na všechno kolem, ale nejdřív musí stát příběh.
U pěti propojených knih je navíc trochu zvláštní okamžik, kdy už člověk neřeší jen jednotlivý román. Začíná před sebou vidět celek.
Pět částí jednoho příběhu. Pět období. Pět knih, které musí fungovat samy o sobě a současně vedle sebe.
A najednou začnou přibývat další otázky.
Jak má ten svět vypadat, když člověk zavře knihu?
U prvních dvou dílů už vznikla část merche. Teď je potřeba dotáhnout stejným způsobem i zbytek pentalogie.
A nejde mi jen o to vyrobit hrnek nebo tričko s obrázkem.
Zajímá mě spíš, jestli lze vizuální svět knihy rozšířit tak, aby pořád působil jako součást stejného příběhu.
Co z něj může existovat mimo stránky? Jaké motivy mají smysl převést na předmět? Co už je jen reklamní cetka a co může člověku skutečně připomínat konkrétní místo, postavu nebo okamžik z knihy?
To jsou věci, které při samotném psaní vůbec řešit nemusím.
A najednou je řeším.
Svět knihy mi to vlastně ukázal v praxi
Na Světě knihy je tohle všechno najednou vidět fyzicky. Kniha už není soubor v počítači ani položka v e-shopu. Leží na stole mezi dalšími knihami, má obálku, své místo, vizuální svět kolem sebe — a hlavně před ní stojí skuteční lidé.
A právě tam mi asi ještě víc došlo, že nestačí jen napsat knihu a čekat, že si k ní čtenář nějak najde cestu. Člověk kolem ní postupně staví celý prostor, do kterého může někdo vstoupit. Někdo sáhne po knize. Jiného zaujme obraz. Další se začne ptát. Někdo si autora najde až večer na internetu.
U pentalogie proto teď nechci řešit jednotlivé věci izolovaně. Knihy, merch, audioknihy, web, články nebo sociální sítě pro mě nejsou několik nesouvisejících způsobů propagace. Jsou to různé vstupy do jednoho příběhu.
A právě proto chci mít ten svět připravený dřív, než přijde další větší kapitola.
A co když člověk nechce — nebo nemůže — číst?
Pak jsou tu audioknihy.
Právě ty mi v celém projektu začaly poslední dobou chybět možná nejvíc.
Text v okamžiku, kdy ho někdo vysloví nahlas, přestává být úplně stejným médiem. Dialog má jiné tempo. Některé věty najednou potřebují prostor. Něco, co na stránce funguje nenápadně, může ve zvuku vystoupit dopředu.
A také se tím příběh otevírá lidem, kteří klasickou knihu třeba vůbec nevezmou do ruky.
Takže vedle sazby a vizuálního světa knih teď začínám přemýšlet i o tom, jak bude pentalogie znít.
Kniha musí být také někde k nalezení
Pak přichází ta méně romantická část.
E-shop. Stránky jednotlivých knih. Wattpad. Forendors. Odkazy. Popisy. Ukázky. Sociální sítě.
Všechno musí někam vést.
Protože nestačí, že něco existuje na mém disku nebo že o tom jednou napíšu příspěvek na Instagram.
Když se o knize někdo dozví a začne ji hledat, měl by mít po čem sáhnout.
Chce si přečíst ukázku? Má ji najít.
Chce zjistit pořadí knih? Má ho pochopit během několika sekund.
Chce si koupit první díl? Nemá řešit rébus o sedmi odkazech.
Chce si o projektu něco přečíst? Měly by existovat články.
A kdyby se o něj někdy začal zajímat novinář, neměl by být odkázaný na archeologický průzkum mých sociálních sítí.
A do toho sociální sítě
To je další věc, kterou nechci řešit až na konci.
Nechci dokončit všechno, měsíc mlčet a pak jednoho rána začít křičet:
Tady je pět knih! Podívejte se!
Mnohem přirozenější mi připadá nechávat kolem nich průběžně vznikat materiál.
Úryvky. Postavy. Obrazy. Hudbu. Zákulisí. Občas něco z výroby. Občas něco, co vzniklo úplně mimo plán.
Až bude jednou celý projekt připravený, člověk, který na něj narazí poprvé, nebude vstupovat do prázdné místnosti.
Bude mít kam pokračovat.
A za dveřmi je ještě jedna kapitola
A pak je tu něco dalšího.
Samostatná věc, kterou zatím nechci veřejně popisovat příliš konkrétně.
Nevím ještě ani přesně, kdy na ni přijde řada. Nejdřív je potřeba dokončit to, co mám právě před sebou: knihy, jejich podobu, zvuk a všechno, co je potřeba kolem nich postavit.
Ale už vím, že tahle další kapitola přijde.
A tentokrát nechci celý její vznik schovat na disk a jednoho dne ukázat jen hotový výsledek.
Až na ni dojde, začnu část procesu zveřejňovat v členských sekcích na svých sociálních sítích.
Pracovní pokusy. Testy. Rozhodování. Věci, které možná nebudou fungovat. Věci, které se během výroby úplně promění.
Veřejně si zatím nechám trochu tajemství.
Uvnitř bude možné nahlédnout za dveře.
Možná tedy knihu nikdy úplně „nedopíšeme“
Poslední věta románu pořád znamená strašně moc.
Bez ní není co vydávat.
Jenže čím dál víc mám pocit, že dopsáním příběhu dnes práce na jeho světě nutně nekončí.
Může dostat obálku. Fyzickou podobu. Zvuk. Hudbu. Objekty. Obraz. Další způsob, jak do něj vstoupit.
A možná je právě tohle část tvorby, která mě teď zajímá nejvíc:
co všechno se může stát s příběhem poté, co už je napsaný.
-
Poznámka k použití AI
Při přípravě tohoto článku jsem využil generativní AI jako redakční a strukturující nástroj. Pomohla mi uspořádat moje poznámky a myšlenky do článku, navrhnout strukturu a jazykově text pročistit. Popsané projekty, zkušenosti, rozhodnutí a tvůrčí záměry vycházejí z mé vlastní práce.
Pentalogii Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 a další části projektu postupně dávám dohromady na endralon.space.
