Článek
Před lety jsem maloval obrazy pro dům člověka, kterého jsem dobře znal. Nepřemýšlel jsem o nich tehdy jako o dekoraci. Zajímal mě celý prostor: co se v něm děje, jaké vztahy se v něm potkávají, kde je napětí, kde něco zůstává nevyslovené. Psával jsem, že dům není jen místo, kam si člověk odloží kabát, ale živý organismus. Že některé věci v něm křičí, přestože nejsou vidět.
Dnes bych některé tehdejší věty napsal jinak. U některých bych byl opatrnější v tom, co vlastně může obraz způsobit a co do něj naopak vkládám já. Jenže když se na tu práci dívám s odstupem, nepřipadá mi cizí.
Pořád v ní poznávám člověka, který potřebuje dát tvar něčemu, co žádný tvar nemá.
Tehdy to mohla být barva na plátně. Dnes je to častěji kniha.
Čekal jsem, že potkám někoho cizího
V poslední době se vracím ke svým starým textům. Mezi nimi i k dopisům z roku 2016, které jsem podepisoval Rajneesh Pranapati.
Je zvláštní číst po deseti letech vlastní věty pod jménem, které už nepoužívám.
Čekal bych skoro archeologii. Odkopu vrstvu zeminy a najdu tam někoho, koho si sice pamatuju, ale už s ním nemám mnoho společného. Člověka s jiným jménem, jiným jazykem, jinou prací a dost odlišnou představou o světě.
A částečně tam samozřejmě je.
V roce 2016 jsem vykládal karty, jezdil na konzultace do Prahy, provozoval Skype poradnu, vytvářel vlastní karty, natáčel videa a stavěl kolem toho celý pracovní systém. Na konci roku jsem si dokonce zapisoval statistiky: kolik přišlo objednávek, kolik lidí prošlo poradnou a které služby byly nejžádanější.
Čtu to dnes a v mnoha věcech vidím opravdu jiný život.
Pak ale otočím stránku.
A najednou tam sedím zase já.
Už tehdy jsem chtěl dělat přesně to, co dělám dnes
V září 2016 jsem napsal větu, na kterou jsem při dnešním čtení skoro zapomněl:
Spisovatelskou cestu nemám nechávat v poli snů, ale začít ji žít.
Zakládal jsem kvůli tomu vlastní literární platformu, plánoval knihy, e-knihy, překlady a vlastní kanál.
Deset let předtím, než jsem se začal veřejně označovat především za spisovatele, tam už ta potřeba byla.
A nejen ona.
V jiném dopise jsem si udělal pořádek ve svých starých dílech. Některá byla mrtvá, a tak jsem je, jak jsem tehdy trochu teatrálně napsal, „propustil do propasti času“. Jiná zůstala a já přemýšlel, která dokončím.
Když to čtu v roce 2026, je to skoro legrační.
Protože přesně to dělám znovu.
Vytahuju staré rukopisy, fotografie, texty, projekty a nápady. Zjišťuju, co má ještě život, co potřebuje dokončit a co už může zůstat minulostí.
Změnilo se jméno. Změnil se jazyk. Změnily se nástroje.
Ten pohyb je nápadně podobný.
Možná se neměníme tak radikálně, jak si vyprávíme
O vlastním životě máme rádi období.
Tehdy jsem byl takový. Potom se něco stalo. Dnes jsem jiný.
Je to praktické. Život získá kapitoly a člověk má pocit, že ví, kde která začíná.
Jenže vlastní archiv tuhle přehlednost dost narušuje.
Rajneesh pro mě není cizí člověk. Ani se mi nechce postavit ho před soud dnešního já a rozhodnout, co všechno tehdy chápal špatně. Některým věcem už nevěřím stejně. Některé bych dnes formuloval úplně jiným jazykem. U dalších mě naopak překvapuje, jak málo se můj pohled změnil.
A hlavně tam poznávám stejné mechanismy.
Potřebu vytvářet vlastní svět místo toho, abych čekal, až mi někdo poskytne prostor. Potřebu propojovat různé formy tvorby. Nutkání dokončovat věci. Neustálé hledání nějakého systému, který by všechno udržel pohromadě. A taky zvláštní potřebu psát někomu na druhé straně, i když přesně nevím, kdo tam sedí.
První čtvrteční dopis roku 2016 začíná skoro obyčejně. Rozhodl jsem se, že čtvrtek bude dnem, kdy se budu pravidelně ozývat. Sám jsem měl rád dopisy, a tak jsem je chtěl psát také.
O deset let později pořád píšu.
Jen tomu někdy říkám článek.
Některé role se ale opravdu převrátily
Jsou věci, ve kterých dnešní život přece jen působí úplně jinak.
Dlouhou část života jsem byl zvyklý na roli člověka, za kterým se chodí. S otázkou. S problémem. S potřebou něco probrat. Někdy to byla moje práce, jindy přátelství a často se ta hranice mezi obojím různě posouvala.
Nedávno jsem se ocitl na druhé straně.
Byl jsem ve velmi špatné finanční situaci a musel jsem několika lidem říct něco, co se mi neříkalo lehce: teď potřebuju pomoct já.
Úplně obyčejně.
Peníze. Účty. Elektřina. Jak přežít určité období a dokončit práci, kterou jsem si rozdělal.
V jednu chvíli jsem zavolal člověku, kterému jsem v minulosti sám mnohokrát pomáhal, a řekl mu otevřeně, že jsem teď hodně v problému a potřebuju pomoc. Nedostal jsem okamžitě řešení. A zjistil jsem, že i tohle je zkušenost, kterou se musím učit unést.
Nejde mi přitom o účetnictví vztahů. Pomohl jsem ti třikrát, takže ty mi teď dlužíš čtvrtou pomoc. Takhle blízkost nefunguje.
Mnohem zajímavější pro mě bylo něco jiného: jak silně byla moje vlastní představa o sobě spojená s tím, na které straně té věty stojím.
Pomáhám.
Potřebuju pomoct.
Mezi těmi dvěma větami není jen změna slovesa.
Je v nich trochu jiný člověk.
Obrazy pro jeden dům a telefonát o mnoho let později
A právě tady se mi minulost zvláštně spojila se současností.
Člověk, kterému jsem letos dokázal říct, že sám potřebuju pomoc, je tentýž člověk, pro jehož dům jsem kdysi maloval ony obrazy.
To mě zaujalo víc než jakákoli symbolická teorie, kterou bych na to mohl navěsit.
Na jednom konci času stojím před plátnem a přemýšlím, co by mohlo v cizím prostoru něco podržet, otevřít nebo změnit.
Na druhém konci zvedám telefon a říkám: tentokrát něco neunesu sám.
Mezitím uplynuly roky.
A najednou nevím, která z těch verzí mě je „pravější“.
Možná ani jedna.
Možná obě.
Dřív jsem měl někdy víc odpovědí
Když čtu svoje staré texty, všímám si ještě jedné změny.
Rajneesh často mluvil jazykem větší jistoty.
Měl jsem systémy, symboly a pojmy, kterými se daly věci pojmenovat. Karty něco ukazovaly. Obraz měl nějaký směr. Rituál měl význam. Události se daly spojovat do většího obrazu.
Nechci dnes předstírat, že jsem tehdy všechno pouze hrál. Nehrál.
Byl to můj skutečný způsob prožívání světa.
Dnes je ve mně víc vět začínajících slovem nevím.
Nevím, co přesně obraz udělá s člověkem, který se na něj bude dívat deset let.
Nevím, co si čtenář odnese z knihy.
Nevím, jestli rozhodnutí, které dnes považuju za správné, budu za pět let chápat stejně.
A někdy ani nevím, co budu dělat příští měsíc.
Zajímavé je, že už v těch starých dopisech tahle nejistota občas prosvítá. Vedle plánů, tarotů a hotových systémů tam najednou stojí prosté přiznání, že není jasné, co se bude dít po Novém roce.
Možná tedy ani tahle moje dnešní vlastnost není tak nová, jak jsem si myslel.
Jen dostala víc prostoru.
Ani odvaha už pro mě nevypadá stejně
Na konci roku 2025 jsem si přál, abych měl v příštím roce „odvahu v nohách, ne strachem roztřesená kolínka“.
Když to dnes čtu, připadá mi na tom nejzajímavější právě ta roztřesená kolena.
Kdysi jsem si možná odvahu představoval víc jako stav, do kterého se člověk dostane. Nějak se srovná. Získá integritu. Přestane se bát a potom vykročí.
Dnes mám podezření, že se nic takového nemusí stát.
Člověk může vykročit s koleny, která se klepou pořád.
Může vydat knihu, aniž by věděl, jestli ji někdo bude číst. Může začít úplně jiný život a přitom si přinést velkou část toho předchozího. Může si říct o pomoc, přestože by mnohem raději působil jako člověk, který ji nepotřebuje.
Možná není tak podstatné zbavit se starých verzí sebe sama.
Podstatnější je přestat předstírat, že tam nejsou.
Turban byl původně jen proto, že mi byla zima
V jednom z dopisů jsem vysvětloval také původ svého turbanu.
Lidé si ho spojovali s Indií, duchovnem, extravagancí nebo potřebou se předvádět. Skutečnost byla mnohem prostší. V Oslovicích mi byla zima, namotal jsem si na hlavu šátek a potom mě napadlo udělat z něj turban. Postupně se stal jedním z mých nejvýraznějších znaků.
Ten příběh mám rád čím dál víc.
Protože něco podobného možná děláme s celými životními etapami.
Zpětně jim přisoudíme obrovský význam. Postavíme kolem nich identitu. Vysvětlujeme, co znamenaly a proč jsme tehdy byli právě takoví.
A přitom některé věci začaly jednoduše tím, že nám byla zima.
Který z nich jsem tedy já?
Rajneesh Pranapati už není jméno, pod kterým dnes žiju.
Ale nemůžu říct, že jsem toho člověka odložil.
Když čtu jeho dopisy, někdy se pousměju. Někdy nesouhlasím. Občas mám chuť mu něco vysvětlit. A pak mě jedna jeho věta zarazí, protože bych ji klidně mohl napsat dnes.
Stejně tak ve starých obrazech pořád poznávám svoje ruce.
A v člověku, který se dnes snaží dopsat knihy, vyřešit účty, postavit vlastní autorský svět a občas zavolat někomu s přiznáním, že tentokrát potřebuje pomoc, zase poznávám někoho, kdo tam byl už dávno.
Možná se člověk během života nemění tak, že jednu osobnost zahodí a místo ní si pořídí novou.
Spíš se mění hlasitost jednotlivých hlasů.
Jeden, který kdysi řídil celou místnost, se posadí dozadu. Jiný, který tam celá léta téměř nebyl slyšet, najednou mluví nejhlasitěji. Některé názory zmizí. Některé role přestanou být potřeba. A něco zvláštního zůstává pod tím vším.
Nevím, jestli tomu chci říkat pravé já.
To zní zase příliš definitivně.
Stačí mi zatím vědět, že když po deseti letech otevřu dopis podepsaný Rajneesh Pranapati, nečtu život někoho cizího.
Čtu jednoho z lidí, kterými pořád jsem.
-
Poznámka o použití AI
Tento článek vznikl z mých starších dopisů, textů o vlastní výtvarné práci a současných zkušeností. AI jsem využil k procházení archivu, dohledání souvislostí mezi texty z různých období, dramaturgickému propojení materiálu a jazykové a redakční práci. Výpovědi o mém tehdejším i současném životě, vzpomínky a citované starší formulace vycházejí z mých vlastních materiálů.
