Článek
Můj sladký Petr vznikl ještě v době, kdy jsem s generativní hudbou pracoval úplně jinak než dnes.
Nemohl jsem do Suno nahrát svůj hlas. Nebyly persony, se kterými dnes můžu udržovat konkrétní hlas nebo charakter interpreta. Pokud jsem chtěl, aby skladba zněla určitým způsobem, musel jsem ji mnohem víc stavět prostřednictvím promptů.
Popisovat.
Upřesňovat.
Zkoušet znovu.
Hledat přes slova něco, co jsem slyšel v hlavě.
Dnes už tvořím jinak. U novějších skladeb předzpívávám melodie, pracuji se svým hlasem a generativní nástroje používám mnohem víc jako prostředek hudební realizace.
Můj sladký Petr je ještě z předchozí etapy.
A právě proto ho mám rád.
Nejdřív byla písnička. Pak se změnila kniha.
Skladba je spojená s mou psychologickou novelou Miluj mě do krve.
Ta se odehrává na Maltě. Petr tam přijíždí s manželkou Žanetou a dcerou Markétou — na místo, kde během předchozího pobytu poznal Radúze, pianistu z hotelového lounge.
Jejich vztah je přesně takový, jaké vztahy mě v literatuře zajímají.
Není jednoduché říct, co se mezi nimi skutečně stalo.
Co bylo řečeno.
Co bylo jen naznačeno.
Co si Petr pamatuje přesně.
A co už možná vzniklo tím, jak dlouho o tom přemýšlel.
Miluj mě do krve je totiž především příběh o nejistotě.
O chvíli, kdy člověk přestane vědět, jestli čte správně druhé lidi — nebo jen vlastní představu o nich.
A právě do toho vstoupila písnička Můj sladký Petr.
Radúz si sedne ke klavíru
Nakonec jsem ji totiž nenechal existovat pouze jako soundtrack vedle knihy.
Dostal jsem ji přímo do příběhu.
Ve třetí kapitole sedí Petr v hotelovém lounge. Po roce znovu vidí Radúze u klavíru.
Radúz hraje.
Pak začne zpívat.
A Petr zaslechne svoje jméno.
Najednou vznikne velmi jednoduchá otázka:
Je ta písnička o něm?
Mohla by být.
Jenže Petr se jmenuje Petr.
Petrů jsou tisíce.
Radúz se na něj podíval — ale znamenalo to něco?
Zpívá mu něco, co mezi nimi zůstalo?
Nebo Petr právě dělá přesně to, co bude dělat po celou knihu: bere několik skutečných bodů a spojuje je do obrazce, o kterém neví, jestli skutečně existuje?
Proto pro mě nakonec písnička přestala být jen hudebním doprovodem.
Stala se dramatickou situací.
Hudba jako důkaz, který nic nedokazuje
To mě na ní baví asi nejvíc.
Normálně bychom čekali, že když se v příběhu objeví píseň s něčím tak konkrétním, jako je jméno hlavní postavy, něco se tím vysvětlí.
Tady je to přesně obráceně.
Píseň přinese další důkaz.
A zároveň neprokáže vůbec nic.
Pro Petra je její text téměř nesnesitelně konkrétní. Sedí tam jeho žena. Je tam jeho dcera. Před nimi člověk, se kterým má minulost, kterou doma nikdo pořádně nezná.
A ten člověk zpívá:
Můj sladký Petr.
Jenže ani tehdy Petr neví.
A nevědět je v téhle knize mnohem důležitější než vědět.
Ještě starý způsob generování
Když se dnes dívám zpátky na způsob, jakým skladba vznikala, je pro mě zároveň malým záznamem velmi rychlého technologického vývoje.
Dnes můžu do hudební práce přinést vlastní hlas a vlastní melodickou stopu mnohem přímočařeji.
Tehdy jsem měl především text a představu.
A prompt.
Takže jsem se učil překládat hudební představu do jazyka, kterému bude rozumět generátor.
Nebylo to: napišu „udělej mi písničku“ a vezmu první výsledek.
Bylo to hledání.
Co přesně napsat, aby se změnil charakter hlasu.
Jak popsat náladu.
Jak řídit skladbu směrem k něčemu, co patří právě do tohoto příběhu.
Ten způsob práce jsem od té doby opustil nebo spíš překročil.
Ale bez něj bych se k dnešnímu způsobu tvorby nedostal.
A potom obraz
Současně jsem zkoušel, co vůbec může znamenat hudební videoklip ke knize.
Nechtěl jsem, aby všechny moje knihy dostaly stejný druh videa.
Jednou mě zajímá generovaný filmový svět.
Jindy fyzický obraz.
Jindy něco schválně rozbitého nebo vizuálně vyhroceného.
U Můj sladký Petr jsem hledal obrazový jazyk, který nebude klasickou ilustrací děje knihy.
Nechtěl jsem natočit Radúze u klavíru, Petra u baru a Maltu tak, jak je přesně popsaná na stránce.
To už dělá kniha.
Videoklip může otevřít stejný svět jinudy.
A právě tehdy jsem začal mnohem víc přemýšlet o tom, že moje knihy, hudba a videa nemusí stát vedle sebe jako oddělené výrobky.
Mohou si navzájem něco předávat.
Když soundtrack vleze do příběhu
Miluj mě do krve vznikalo současně jako text, hudba, obrazy a poznámky.
Soundtrack tedy nepřišel až k hotové knize.
Vznikal, když příběh ještě nebyl uzavřený.
A možná právě proto se mohlo stát něco, co mám na celé té práci rád nejvíc:
hudba přestala pouze doprovázet knihu a začala ji měnit.
Písnička vznikla jako součást světa.
Potom jsem ji vložil přímo do děje.
A nakonec podle ní dostala jméno celá kapitola.
Můj sladký Petr.
Petr ji slyší.
Radúz ji zpívá.
Žaneta ji slyší také.
A nikdo z nich — stejně jako čtenář — nedostane jistotu, komu vlastně patří.
To je možná přesně místo, kde se pro mě hudba a literatura opravdu potkaly.
-
Poznámka k použití AI
Jako AI umělec pracuji s generativními nástroji záměrně a napříč médii. Pro pořádek tedy uvádím, co v tomto projektu vzniklo jak:
Text článku a perex: vznikly ve spolupráci s AI na základě mých podkladů, vzpomínek a původních textů; výslednou podobu jsem redigoval a schválil.
Videoklip: kombinace mé vlastní podoby, tvorby a generativních nástrojů. Konkrétní poměr a způsob použití popisuji v článku.
Generovaný obraz: vytvořen pomocí AI a následně mnou vybrán, skládán, upravován a zasazen do výsledného videa.
Hudba: kombinace mé autorské práce a generativních nástrojů; konkrétní podíl se u jednotlivých skladeb liší a je uveden v textu.
