Napsal jsem pět knih o vztazích. Proč jsem přesto většinu života sám?

Na otázku, proč je člověk sám, existuje překvapivě mnoho jednoduchých odpovědí. Moc si vybíráš. Přestaň hledat. Musíš víc chodit mezi lidi. Nejdřív se musíš naučit milovat sám sebe. A možná moje nejoblíbenější: ono to přijde, až to budeš nejméně čekat.

Je mi šestačtyřicet. Vztahy jsem měl. Zamilovaný jsem byl. Zažil jsem blízkost, sex, touhu, očekávání, zklamání, rozchody i situace, kdy jsem někomu věřil víc, než se později ukázalo jako rozumné. Přesto bych při pohledu zpátky řekl, že jsem většinu dospělého života žil sám. A čím jsem starší, tím méně věřím lidem, kteří mi dokážou během několika minut vysvětlit proč.

Je zvláštní, jak snadno se partnerský vztah mění ve společenské vysvědčení. Jsi s někým? Něco jsi zřejmě udělal správně. Jsi dlouho sám? Někde bude chyba.

Možná máš příliš vysoké nároky. Možná příliš nízké. Možná se bojíš závazku. Možná ho chceš až moc. Možná hledáš na špatných místech. Možná hledáš příliš aktivně. Možná málo. Výhodou těchto vysvětlení je, že téměř vždycky znějí rozumně. Nevýhodou je, že si často vzájemně odporují.

A ještě větší problém nastane ve chvíli, kdy se rozhlédnete kolem sebe. Znám lidi ve vztazích, kteří rozhodně nevyřešili všechny své problémy. Znám lidi, kteří neumějí být sami se sebou, a přesto sami nejsou. Lidé se zamilovávají, i když nemají zpracované dětství. Vstupují do vztahů ve chvíli, kdy se jim život rozpadá. Berou se, rozvádějí, vracejí se k sobě, zahýbají si, odpouštějí si nebo spolu zůstávají z důvodů, které by v žádné příručce zdravého vztahu neobstály.

Partnerská láska očividně není odměna za psychologicky správně odvedený život.

Tak proč o samotě tak často mluvíme, jako by byla důkazem nějakého nedostatku?

Internet a seznamovací aplikace nejsou zlo. Pro spoustu lidí jsou dnes normálním místem, kde se mohou potkat. Jenže zároveň vytvářejí zvláštní prostředí. Člověk je během několika vteřin fotografie, věk, vzdálenost a několik vět. Vedle něj se nachází další člověk. A další. A další.

Možnost seznámit se s obrovským množstvím lidí paradoxně nemusí znamenat, že je snazší se k některému z nich skutečně přiblížit. A já jsem postupně zjistil, že to, co hledám, není jen kontakt. Není to ani samotný sex. Je to blízkost, důvěra, pocit, že vedle druhého člověka nemusím neustále něco dokazovat. A to je možná vzácnější zboží než partner.

Tuhle možnost nechci z článku pohodlně odstranit. Bylo by příliš jednoduché dojít k závěru, že společnost nechápe samotu, seznamovací aplikace jsou špatně navržené a já jsem pouze jejich nevinná oběť. Nejsem.

Do každého vztahu vstupuju taky já. Se svou minulostí, se svými očekáváními, s tím, co mě přitahuje, s tím, čeho se bojím, s tím, co jsem schopen dát a co naopak někdy neumím přijmout.

Část odpovědi na otázku, proč jsem většinu života sám, jsem téměř určitě já. Jen nevím, jak velká.

A nejsem si jistý, jestli vůbec existuje jedna věc, kterou bych na sobě mohl opravit, a za odměnu by mi systém vydal partnera. Možná právě tohle mi na populárních radách o vztazích vadí nejvíc. Předstírají kauzalitu tam, kde je ve skutečnosti obrovské množství náhody.

Musíte se nejen potkat. Musíte se potkat ve správnou chvíli. Musíte se přitahovat. Oba. Musíte chtít přibližně totéž. Musíte být zároveň schopni to žít. A potom do toho vstoupí práce, rodina, peníze, sex, zdraví, věrnost, strach, touha, minulost a tisíc dalších věcí, které nemají zájem respektovat naši představu romantického příběhu.

Pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 je příběhem vztahů. Ale čím déle jsem ji psal, tím méně jsem měl pocit, že píšu o tom, kdo s kým skončí. Zajímavější pro mě začalo být něco jiného.

Co když se dva lidé opravdu milují — a přesto spolu neumějí žít? Co když někoho milujete a zároveň toužíte po někom jiném? Co když sex neznamená intimitu a intimita nemusí být sexuální? Co když žárlivost není důkazem lásky, ale zároveň ji nelze jednoduše vypnout rozumným argumentem? Co když vztah skončí — byl proto neúspěšný? A může člověk milovat víc lidí, aniž by tím automaticky někoho miloval méně?

Na jednu z těch otázek bych možná dokázal napsat povídku. Na všechny dohromady jsem zřejmě potřeboval pět knih. A ani těch pět mi nedalo návod. Spíš mi vzalo několik jistot.

Tohle je asi jedna z mála věcí, které si dnes troufnu říct poměrně jistě: láska sama o sobě vztah nezachrání.

Můžeme někoho milovat a být pro něj špatným partnerem. Můžeme se s někým rozejít a nepřestat ho mít rádi. Můžeme s někým žít a už ho dávno nemilovat. Můžeme toužit po člověku, se kterým bychom byli nešťastní. A můžeme potkat někoho, kdo by nám objektivně mohl nabídnout krásný a bezpečný vztah, a přesto se v nás nestane to záhadné něco, co se stát musí.

Je to strašně nespravedlivé. Ale právě proto mi začíná připadat absurdní hodnotit lidský život podle kolonky partner / bez partnera.

Nevím. To není efektní závěr článku o vztazích. Je ale pravdivější než většina odpovědí, které jsem za život slyšel.

Určitě na tom mám svůj podíl. Určitě v tom hraje roli náhoda. Možná jsem některé lidi potkal ve špatnou chvíli. Možná jsem některé správné nepoznal. Možná jsem někdy chtěl něco, co ten druhý dát nemohl, a jindy někdo chtěl ode mě něco, co jsem neuměl dát já.

A možná se ještě ukáže, že část odpovědi vůbec nebyla v otázce „Proč jsem sám?“

Možná je zajímavější:

Proč jsme tak přesvědčení, že bych sám být neměl?

Při přípravě článku jsem využil AI k uspořádání vlastních dlouhodobých poznámek a předchozích úvah, hledání struktury textu, redakčnímu zpracování a jazykovému broušení. Osobní zkušenosti, postoje, témata a výsledná autorská rozhodnutí vycházejí ze mě.