Článek
Existují období, kdy mám pocit, že můj život připomíná pracovní plochu počítače s příliš mnoha otevřenými okny. V jednom je rozepsaná kniha, v druhém video, ve třetím výklad, vedle čeká plátno, někde v hlavě se rozbíhá úplně nový příběh a do toho přichází normální život se svými vztahy, prací, únavou a vším, co se odmítá řídit mým harmonogramem. Dlouho jsem měl tendenci chápat tuhle roztříštěnost jako problém, jako nedostatek disciplíny. Proč prostě jednu věc nedokončím, než začnu další?
Jenže čím déle tvořím, tím víc si uvědomuju, že moje hlava takhle nejspíš fungovat nikdy nebude. Inspirace ke mně nepřichází poslušně jedna po druhé. Přichází ve skupinách, překřikuje se a tahá mě za rukávy. Otázka tedy možná není, jak ji umlčet, ale jak z množství možností vytvořit život, který skutečně unesou moje ruce.
Někdy člověk rozumí i tomu, čemu nerozumí
Jednou jsem šel na improvizační večer tureckého divadla v Praze. Turecky neumím, takže jsem dvě hodiny poslouchal představení, jehož slovům jsem téměř nerozuměl. Přesto jsem se bavil. Energie herců překlad nepotřebovala. Bylo na tom něco velmi příjemného: vidět lidi, kteří si v cizí zemi vytvořili vlastní prostor, kde mohou mluvit svým jazykem, sdílet humor a na chvíli být doma.
V té době se kolem mě vůbec objevovalo hodně Turků. Jeden z nich, Umut, se na mě jednou přes plamen svíčky podíval a řekl mi, že nejsem typický Čech. Chvíli jsem přemýšlel, jestli je to kompliment, nebo diagnóza. Nakonec jsem mu dal za pravdu. „Typický“ asi opravdu není první slovo, které by mě při pohledu na můj život napadlo. Spíš něco mezi improvizačním představením a dlouhou cestou vlakem, kde se střídají kupé, krajiny a spolucestující, ale jízdenka je pořád na stejné jméno.
V jednu chvíli jsem měl víc pláten než času malovat
V jednom období jsem si místo věcí, které bych si mohl koupit pro radost, pořizoval plátna. Bílá, tichá, čekající. Člověk by řekl, že když si koupí plátna, začne malovat. Jenže já tehdy maloval především v hlavě. Mezi videi, texty, dalšími projekty a osobním životem jsem hledal místo, kde by se konečně potkala ruka, barva a ticho.
A právě tady se začal opakovat vzorec, který znám i z psaní. Možností bylo víc než kapacity. Jedna inspirace mě táhla k Usuš své vlasy v 15:30, 2:45, druhá ke kartám, třetí k nové knize, další k malování a jiná zase k sociálním sítím. Člověk sedí před několika otevřenými okny a žasne, kolik různých životů by mohl právě teď začít. Jenže současně může žít vždycky jen jeden.
Ne všechno, co je důležité, musí být veřejné
Do toho patřil i vztah. U vztahů jsem postupem času začal být opatrnější v tom, kolik z nich pouštím ven. Po letech různých zkušeností jsem získal větší úctu k tomu, že některé věci mohou být důležité právě proto, že se okamžitě nestanou obsahem. Nemusím všechno vysílat do světa jako tiskovou zprávu.
To pro mě nebyla samozřejmost. Když člověk dlouho píše o vlastním životě, velmi snadno začne každou zkušenost zároveň prožívat a redakčně zpracovávat. Něco se stane a někde v hlavě už vzniká titulek. Jenže vztah nemusí být seriál. Některé zkušenosti mohou růst nejlépe tam, kde je nikdo nesleduje.
Přebytek možností je také druh únavy
O přehlcení často mluvíme ve spojení s povinnostmi. Méně často s věcmi, které máme rádi. Jenže i radost může člověka zahltit. Chci napsat tohle, natočit tamto, dokončit obraz, vrátit se k projektu, který čeká dva roky, naučit se něco nového a zveřejnit materiál, který už dávno existuje. Nic z toho není samo o sobě nepříjemné. Dohromady se z toho ale může stát další fronta požadavků.
Člověk pak místo tvorby jen přebíhá mezi možnostmi a cítí vinu vůči všemu, co právě nedělá.
Přestat kouřit znamenalo taky začít něco cítit
V jednom takovém období jsem přestal kouřit. Byla to dobrá změna, ale nebyla tak uhlazeně pozitivní, jak by mohla vypadat v motivačním příspěvku. Tělo bez pravidelné dávky nikotinového znecitlivění začalo mluvit hlasitěji. Méně únavy, ale také víc vnímaného nepohodlí. Jako když se strhne stará náplast a pod ní člověk objeví rány, o kterých skoro zapomněl, že existují.
Možná je to podobné i s tvorbou. Když se přestaneme neustále zaměstnávat novými nápady, objeví se věci, které už dávno čekají na dokončení. A někdy není úplně příjemné se na ně podívat.
Dlouho jsem si myslel, že kniha musí vypadat určitým způsobem
Podobné přehodnocování se mi postupně stalo i kolem vydávání knih. Dlouho ve mně existovala představa, že skutečně vydaná kniha musí splnit určitý společenský obraz. Musí být někde v prodeji, ideálně dostupná v českém e-shopu, nejlépe fyzicky, aby její existence působila dostatečně skutečně.
Jenže zkušenost mi ukázala něco prostšího. Kdo knihu opravdu chtěl, dokázal si k ní cestu najít i tehdy, když to nebylo úplně pohodlné. A kdo ji nechtěl, toho samotná změna distribučního kanálu nezachránila. Musel jsem si proto položit otázku: Co vlastně znamená, že je pro mě kniha živá?
A odpověď se postupně rozšířila. Nemusí to být jen papír. Může existovat po částech, jako seriál, na webu, v členském prostoru, ve videu, prostřednictvím hudby nebo dalších vrstev, které se kolem příběhu nabalují. Příběh nemusí být zavřený mezi dvěma deskami, aby byl skutečný.
Někdy mě baví všechno kolem knihy víc než samotné psaní
Tohle přiznání mě kdysi trochu znervózňovalo. Co když jsem spisovatel a zrovna mě víc než samotné psaní baví všechno, co kolem příběhu vzniká? Video, hudba, obraz, rozhovor, výklad, fotografie nebo procházka místem, kde se děj odehrává?
Postupně jsem přestal mít potřebu se za to trestat. Možná příběhy jednoduše nechtějí zůstávat v jedné formě. A možná právě tohle je moje forma tvorby: nepostavit jednu věc a bránit její hranice, ale nechat kolem ní vzniknout svět.
Život má k harmonogramům poněkud volný vztah
Ať si naplánuju cokoli, život si obvykle ponechá právo na změnu programu. Nemoc, láska, práce, únava, setkání, náhodná inspirace a někdy turecké divadlo, kterému skoro nerozumím. Můžu mít perfektní plán, kdy budu psát, kdy zveřejňovat a kdy dokončím další projekt, ale plán je pořád jen mapa. Není to krajina.
To ovšem neznamená, že plány nemají smysl. Spíš že jejich úkolem není ovládnout budoucnost. Mají mi pomoci vrátit se k cestě, když mě něco odvede jinam.
Postavy umějí čekat
Jedna z věcí, které jsem se musel při dlouhém psaní naučit, je důvěřovat tomu, že některé příběhy počkají. Postavy z Usuš své vlasy pro mě dlouho existovaly skoro jako lidé sedící někde v kavárně. Věděl jsem, že tam jsou. Nemusel jsem se s nimi každý den bavit, aby nezmizely.
Stejně tak další rozepsané světy a příběhy. Občas se přihlásí. Nějaký obraz, věta nebo situace připomene: Nezapomeň, že jsme tady. Dřív jsem to mohl vnímat jako tlak. Dnes spíš jako důkaz, že nemusím všechno uskutečnit ve stejnou chvíli.
Ovoce stromů rájských jíme
A pak se mi začal vracet jeden můj starší obraz: Ovoce stromů rájských jíme. Najednou jsem ho četl úplně jinak. Ne jako pobídku k dalšímu sázení, ale jako sklizeň.
Kolik už toho vlastně existuje? Kolik textů leží ve složkách? Kolik videí čeká na zveřejnění? Kolik knih je rozepsaných nebo dokonce napsaných? Kolik hudby, obrazů, nápadů a starších projektů potřebuje méně nové inspirace a více obyčejného dokončení?
Člověk může celý život sázet další stromky a mít pocit, že je ohromně produktivní. Jenže někdy pod starými stromy leží jablka a pomalu hnijí v trávě.
Tvorba není jenom vznik
Tohle je možná největší posun v tom, jak o své práci přemýšlím. Tvořit není jen napsat první větu, koupit nové plátno nebo otevřít nový dokument. Tvorba je také redakce, dokončování, sazba, zveřejňování, vrácení se ke starému projektu, rozhodnutí, že něco už nikdy dokončeno nebude, archiv, výběr a někdy dokonce mazání.
Sklizeň je stejně tvůrčí činnost jako setí. Jen je méně romantická.
Nemusím pokaždé začínat znovu
Mívám silný vztah k novým začátkům. Nová kniha má nádhernou vlastnost: ještě jsem v ní nic nepokazil. Nové plátno je čisté. Nový projekt nemá žádné staré kompromisy. Jenže právě proto jsou nové začátky tak návykové.
Dokončování člověka nutí setkat se s realitou. Už nejde o to, co by dílo mohlo být. Je potřeba se podívat na to, co skutečně je, a říct: dobře, teď s tím něco uděláme.
Možná nejde o další strom
Když tedy cítím, že bych měl vytvořit něco nového, snažím se dnes občas nejprve rozhlédnout. Možná už přede mnou něco leží. Namalovaný obraz, který jsem neukázal. Text, který potřebuje upravit. Video, které čeká ve složce. Kniha, která nepotřebuje novou kapitolu, ale konečně cestu ke čtenářům. Sen, který už dávno není potřeba dál snít, protože přišel čas ho buď uskutečnit, nebo pustit.
Nemusíme pořád sázet nové stromy. Někdy je čas prostě obejít zahradu a podívat se, co už dozrálo. Jedno jablko sebrat, otřít ho o rukáv, zakousnout se a teprve potom zjistit, jestli vůbec potřebujeme další strom.
-
Poznámka o použití AI
Při přepracování tohoto staršího textu jsem využil AI jako redakční nástroj. Pomohla mi oddělit původní časově vázané deníkové události od tématu, které v nich zůstává aktuální, uspořádat text do souvislejší eseje a jazykově jej upravit. Osobní zkušenosti, projekty, obrazy, názory a vzpomínky vycházejí z mého původního textu.
