Článek
Jednou mi napsala klientka a zeptala se, jestli mi někdo umřel. Četla několik mých textů o smrti, loučení a přerodu a udělala vlastně úplně logický závěr: když o tom Antonín píše, musí se mu to právě teď dít. Jenže já už dlouho nepíšu jako živý přenos ze svého srdce. Nehlásím v reálném čase, co se mi stalo od snídaně do večeře. Někdy vytáhnu vzpomínku starou několik let, jindy se ve mně spojí zkušenosti z různých období a někdy musí věc nejprve dlouho ležet, než vůbec zjistím, co v ní bylo podstatné. Je to destilát, ne reality show.
Čím víc píšu, tím víc cítím, že právě tady leží jeden z důležitých rozdílů mezi životem a literaturou. Událost se stane jednou. Text o ní může vzniknout o tři roky později a mluvit o něčem, co jsem v okamžiku události vůbec neuměl pojmenovat. A možná právě tehdy začne být zajímavý i pro někoho jiného než pro mě.
První osoba není datum
Máme zvláštní tendenci považovat text psaný v první osobě za zpověď s časovým razítkem. „Bolí mě to“ čteme jako „bolí mě to dnes“. „Chybí mi“ jako „právě teď sedím doma a pláču“. „Miluju“ jako zprávu o aktuálním vztahu. Jenže literatura takhle poslušně nefunguje.
Když píšu „já“, může v tom být několik mých minulých já současně. Člověk, který něco prožil, člověk, který si to po letech pamatuje, i člověk, který už dnes rozumí něčemu, co tehdy nechápal. Text mezi nimi vytváří spojení. Něco vypustí, něco zvýrazní, něco přeskupí. Ne proto, aby skutečnost falšoval, ale protože skutečnost sama o sobě ještě nemá dramaturgii.
Život se prostě děje. Literatura se na něj dívá.
Spotify jako nedobrovolný deník
Možná právě proto mě vždycky bavilo Spotify Wrapped. Ne ani tak kvůli soutěžnímu pocitu, kdo kolik minut poslouchal, ale protože mi algoritmus jednou za rok předložil zvláštní archiv života, který jsem sám vědomě nevytvářel.
V jednom roce mi ukázal 37 713 minut hudby. Přes šest set hodin. Přibližně šestadvacet dní života, během kterých mi něco hrálo do uší, zatímco jsem psal, chodil, vařil, truchlil, miloval nebo jen potřeboval, aby se mnou v místnosti něco bylo. Mezi nejposlouchanějšími žánry byly jazz blues, soundtracky, lo-fi, pop a soul. A když jsem se na ten seznam podíval ne jako na statistiku, ale jako na stopu, najednou mi připadal až překvapivě přesný: melancholie, příběh a útěcha.
Billie Holiday se mnou tehdy strávila 4 384 minut. Spotify mě zařadilo mezi 0,01 procenta jejích nejoddanějších posluchačů. Moje nejoblíbenější album bylo Solitude. Samota. To už skoro není statistika, ale nevyžádaný psychologický posudek. Zároveň tam ale byla Charli XCX, pop a chvíle, kdy jsem nepotřeboval sedět se svými démony u jazzového baru, ale prostě se trochu pohnout.
Když si člověk zpětně skládá rok, obvykle si vybaví události: kdo přišel, kdo odešel, co dokončil, kam jel. Hudba zaznamenává něco jiného. Jak často potřeboval určitý pocit. A někdy o nás řekne víc právě to.
Jeden algoritmus si mě pamatuje. Jiný mě může schovat
Ve stejném období jsem zažil i opačnou stránku digitálního světa. Dlouho jsem se snažil hledat nové čtenáře na Instagramu. Přidával jsem texty, videa, příběhy, přemýšlel nad formáty a snažil se dělat všechno, co se člověku radí, když „buduje publikum“. Výsledky byly prakticky nulové.
A to je velmi zvláštní psychologická situace. Když několik měsíců mluvíte a skoro nikdo nereaguje, nezačnete nejprve analyzovat distribuční systém platformy. Začnete analyzovat sebe. Nejsem dost dobrý. Nejsem dost zajímavý. Píšu špatně. Nikdo to nechce.
Až později jsem začal spojovat propad dosahu s omezením doporučování mého profilu. Najednou se otevřela jiná možnost: možná část toho ticha nebyla verdiktem nad mým psaním, ale prostě tím, že se mezi mnou a potenciálním čtenářem zavřely digitální dveře.
Na tom je pro mě dodnes něco fascinujícího. Jeden algoritmus mi dokáže sestavit intimní autobiografii z písní, které jsem poslouchal. Jiný algoritmus může zároveň zásadně ovlivnit můj pocit, zda vůbec někoho zajímá to, co tvořím.
Ani jeden přitom není můj život.
Oba jsou jen jeho technologická zrcadla.
Proto mě začaly znovu zajímat cesty bez prostředníka
Možná právě proto jsem postupně začal víc přemýšlet o vlastním webu, dopisech, knihách, videích a dalších způsobech, jak se dostat ke čtenáři bez toho, aby mezi námi pokaždé seděl algoritmus a rozhodoval, jestli se dnes smíme vidět.
Není v tom romantická představa návratu do doby před internetem. Internet mi umožnil spoustu věcí, které bych jinak nemohl dělat vůbec. Jde spíš o připomínku, že platforma není totéž co publikum. Počet zobrazení není totéž co hodnota textu. A ticho na sociální síti nemusí znamenat, že na druhé straně není člověk, kterému by to, co píšu, něco dalo.
Spisovatel má ostatně zvláštní pracovní podmínky. Může půl roku něco vytvářet v téměř úplném tichu a potom se jeho text dostane k někomu, koho nikdy nepotká. Na rozdíl od sociálních sítí literatura počítá s časem trochu jinak.
Navenek se nic neděje. Uvnitř proběhne několik sezón
V tom roce jsem téměř necestoval. Přitom v jiných obdobích života jsem dokázal být neustále někde. Holandsko, Švýcarsko, Španělsko, Itálie, Maďarsko – některé cesty jsem měl v hlavě skoro hotové, a přesto se neuskutečnily. Zrušil jsem i dlouholetý profil na Couchsurfingu a místo letadel jsem mnohem víc chodil po okolí Hloubětína.
Kdyby se můj život tehdy posuzoval podle počtu překročených hranic, mohl by vypadat téměř nehybně.
Jenže uvnitř probíhal úplně jiný pohyb.
Po smrti Amálky se známá místa proměnila. Lavičky, stromy a cesty najednou nebyly jen kulisou čtvrti, ale místy paměti. Některé staré vztahy se vzdalovaly. Měnil se můj vztah k domovu. Splácel jsem dluhy. Vracely se mi po dlouhé době vůně a chutě. Do života přicházela radost současně se smutkem a člověk zjišťoval, že ty dvě věci nejsou protiklady, které se musejí vystřídat ve dveřích. Umějí sedět v jedné místnosti.
V původním textu jsem tomu říkal vnitřní turistika.
To spojení se mi líbí dodnes.
Existují roky, kdy člověk procestuje půl světa a uvnitř zůstane skoro na stejném místě. A existují roky, kdy se pohybuje jen mezi bytem, obchodem a několika ulicemi, ale psychicky urazí vzdálenost, která by se na mapu nevešla.
Co z toho tedy patří čtenáři?
Tohle je otázka, kterou řeším čím dál víc. Když píšu z vlastního života, co je ještě moje a co už je materiál?
Nemám potřebu tvrdit, že existuje jednoduchá hranice. Někdy zveřejním něco velmi intimního. Jindy je pro mě daleko banálnější věc naprosto soukromá. Některé vztahy se v textech objeví. Jiné chci chránit právě tím, že z nich text okamžitě neudělám.
Důležité pro mě je něco jiného: čtenář nedostává přístupovou kartu do mého života. Dostává text.
A text má vlastní pravidla.
Když v něm někoho miluju, neznamená to automaticky, že mu dnes večer píšu dobrou noc. Když někoho oplakávám, neznamená to, že se událost stala minulý týden. A pokud v románu nebo eseji použiju něco, co jsem skutečně zažil, nemusí být pravdivost textu založená na tom, že všechno proběhlo přesně tak, jak je to napsané.
Autobiografický materiál není kamerový záznam.
Je to hlína.
Některé věci musí nejdřív přestat být událostí
Možná největší důvod, proč nedokážu psát všechno okamžitě, je prostý: některé věci ještě nemají tvar.
Když se právě dějí, člověk je uvnitř nich. Nevidí začátek ani konec. Neví, která věta bude za rok důležitá a která byla jen hlasitá. Má emoci, ale nemusí ještě mít význam.
Čas někdy udělá přesně to, co dělá redaktor. Vyškrtne vedlejší věci.
Najednou zjistím, že událost, o které jsem si myslel, že byla o jednom člověku, byla ve skutečnosti o opuštění. Něco, co jsem považoval za pracovní konflikt, se mi po letech ukáže jako zkušenost s mocí. A z konkrétní ztráty může vzniknout text o tom, jak vůbec lidská paměť zachází s nepřítomností.
To už není status.
To je chvíle, kdy se ze života začne stávat literatura.
A proto nejsem drama kanál
Je samozřejmě lákavé číst autora autobiografických textů jako seriál. Kdo je Petr? Kdo se s kým rozešel? Kdo umřel? Co se stalo tento týden? Je tahle věta narážka na někoho konkrétního?
Něco z toho v textech samozřejmě je. Nehodlám předstírat, že píšu ve sterilní laboratoři a skuteční lidé se mě netýkají.
Jenže kdybych chtěl pouze dokumentovat svůj život, stačil by mi kalendář.
Já píšu právě proto, že mě zajímá to, co z konkrétního života přežije odstranění konkrétního data.
Co zůstane z rozchodu, když už čtenář nezná jméno.
Co zůstane ze smrti, když neví, kdy se stala.
Co zůstane z jedné písně poté, co Spotify přestane počítat její přehrání.
Co zůstane ze zkušenosti, když už se událost přestane hlásit o slovo jako novinka.
A právě tam začínám být doma.
Když tedy napíšu o smrti, nemusí to znamenat, že mi někdo zemřel včera. Když píšu o lásce, nemusí to být tisková zpráva o mém současném vztahu. A když používám vlastní život, neznamená to, že ho odevzdávám čtenáři v nezpracovaném stavu.
Nejsem drama kanál. Jsem spisovatel.
A mezi tím, co člověk prožije, a tím, co z toho jednou napíše, existuje prostor, ve kterém událost přestane být jen jeho.
Začne být příběhem.
-
Poznámka o použití AI
Při přepracování tohoto staršího textu jsem využil AI jako redakční nástroj. Původní materiál spojoval několik témat jednoho období – hudební statistiky, sociální sítě, cestování, ztrátu, vztahy a psaní. AI mi pomohla najít jejich společnou osu, uspořádat text a odstranit časově vázanou newsletterovou strukturu. Osobní zkušenosti, vzpomínky, hudební statistiky i úvahy o vztahu života a literatury vycházejí z mého původního textu.
Štítky
psaní, literatura, spisovatel, autobiografie, osobní eseje, tvůrčí proces, inspirace, Spotify, hudba, sociální sítě, Instagram, algoritmy, život a literatura, paměť, autorská tvorba
Doporučená kategorie
Kultura
