Článek
Když dnes čtu svoje zápisky z konce roku 2024 a první poloviny roku 2025, je v nich zvláštní napětí. Tehdy jsem ho samozřejmě neviděl tak čistě jako dnes. V jednom článku píšu o rozepsaných knihách, v dalším vydávám soundtrack, jinde si kreslím v hlavě klub, který ještě neexistuje. Vypadá to jako několik různých směrů najednou.
Z dnešního pohledu ale všechny vedou k jednomu rozhodnutí.
Co vlastně udělám se svým životem, když chci dát tvorbě víc prostoru, ale zároveň potřebuju nějak žít?
V prosinci 2024 ještě všechno čekalo
Dne 23. prosince 2024 jsem psal tradiční bilanční text. Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 už měl tvar, ale pořád čekal na dokončení. Vracel jsem se k Chlapcům z Brassai Sámuel Utca, otevřel spisovatelský deník, něco si přečetl a zase ho zavřel. ArtFork mě pořád lákal. Přemýšlel jsem dokonce, že si budu každý den zapisovat jeden řádek poezie a na konci roku z toho vznikne dvanáct básní.
Když to čtu dnes, skoro mě baví, kolik věcí už tam bylo připravených k životu.
Nechyběly mi příběhy.
Chyběl mi především prostor, ve kterém bych je mohl skutečně dělat.
Ne místo na disku. Ne další poznámkový blok. Ne další večer po práci, kdy člověk otevře rukopis a po půlhodině zjistí, že už nemůže.
Prostor v životě.
Nejdřív jsem musel odejít z pošty
Do toho přišla práce a poznání, které nebylo nijak poetické. Některé práce člověka živí, ale současně mu berou právě tu energii, kterou by potřeboval na něco, co považuje za svoje.
Z pošty jsem nakonec odešel.
Neznamenalo to ovšem, že jsem si druhý den slavnostně sedl za psací stůl a prohlásil se za spisovatele na volné noze. Tak jednoduchý oblouk by se mi zpětně vyprávěl hezky, ale nebyl by pravdivý.
Mezi odchodem z jedné práce a dneškem totiž stála ještě jedna velmi konkrétní představa.
Room 27.
Místo knih mohl vzniknout klub
Room 27 jsem si nepředstavoval jen jako podnik.
V hlavě jsem měl tmavý prostor se zlatými prvky, několik různých zón, projekční kout někde mezi domácím kinem a meditační místností, sedačky před obrazovkou, ticho, anonymitu, místa, kde člověk nemusí nic předvádět. Vedle toho syrovější část prostoru, kde se sexualita neměla tvářit, že neexistuje.
Když dnes čtu tehdejší text, přijde mi důležitá jedna věta, kterou jsem tam napsal sám:
„Room 27 není podnikatelský záměr. Je to výjev z duše.“
Samozřejmě že pokud by skutečně vznikl, podnikatelskou stránku by mít musel. Ale já jsem ho tehdy nevymýšlel jako člověk, který objevil díru na trhu a spočítal si výnosnost metrů čtverečních.
Vymýšlel jsem svět.
Což je vlastně přesně to, co dělám v knihách.
Jen tentokrát měl mít dveře, místnosti a adresu.
A půjčka byla opravdu na klub
Tohle je důležité říct přesně.
Půjčku jsem si nevzal na psaní. Vzal jsem si ji na klub.
Kdybych dnes napsal, že jsem si vzal „spisovatelskou půjčku“, vytvořil bych si zpětně mnohem uhlazenější legendu, než jaká byla realita.
Jenže současně platí ještě něco jiného.
Už ve chvíli, kdy jsem si půjčku bral, jsem měl v hlavě dvě možnosti vedle sebe.
Na jedné straně Room 27.
Na druhé straně psaní.
Ne jako plán A a nouzový plán B. Opravdu jako dvě možné budoucnosti, které pro mě měly svoji váhu.
Jedna potřebovala peníze na fyzický prostor.
Druhá potřebovala především čas.
A já ještě nevěděl, která z nich se stane skutečností.
Mezitím si knihy stejně zabíraly další a další místo
Je docela příznačné, že zatímco jsem přemýšlel nad fyzickým prostorem Room 27, moje knihy si samy vytvářely stále větší prostor jinde.
V březnu 2025 jsem vydal soundtrack k Usuš své vlasy v 15:30, 2:45.
Pětapadesát skladeb.
Instrumentální hudba i zpívané písně v několika jazycích. Pára podolských sprch, bazén, tělo pod vodou, vztahy, Praha, vietnamská kultura, stydlivost, první láska. Příběh už dávno nebyl jen souborem vět v dokumentu. Začal kolem sebe vytvářet hudbu, obrazy a další vrstvy.
A přesto jsem pořád ještě mohl skončit úplně jinde.
Mohl jsem provozovat klub.
Pak rozhodl osud dost administrativním způsobem
Nakonec se nestalo nic filmového.
Žádný hlas z nebe.
Žádný anděl s cedulí „PIŠ“.
Prostor, se kterým jsem pro Room 27 počítal, dostal někdo jiný.
A bylo rozhodnuto.
Nebo přesněji: jedna z těch dvou možností, které jsem před sebe položil, přestala být dostupná.
Room 27 se neotevřel.
Půjčka ale existovala dál.
Stejně jako existovala ta druhá cesta.
Psaní.
Můžu tomu dnes říkat náhoda, souhra okolností nebo osud. Mně sedí poslední možnost. Ne ve smyslu, že bych věřil, že mi někdo shora sestavil finanční plán. Spíš proto, že jsem rozhodnutí skutečně postavil na dvě stejně vážně míněné cesty — a jedna se přede mnou zavřela, aniž bych ji zavřel já.
Tak jsem šel tou druhou.
Peníze na místnost se změnily v čas
To je možná nejpodivnější transformace celého příběhu.
Peníze, které měly pomoci vytvořit fyzické místo, nakonec vytvořily časový prostor.
A právě ten jsem pro psaní potřeboval nejvíc.
Neznamenalo to, že se můj život najednou změnil v romantický obraz spisovatele, který ráno vstane, uvaří si kávu, čtyři hodiny píše a odpoledne jde přemýšlet k řece.
Znamenalo to, že jsem si poprvé dovolil postavit tvorbu nikoli někam mezi směny a povinnosti, ale do středu svého života.
A tím začala moje skutečná spisovatelská dráha na volné noze.
Možná byl Room 27 od začátku součástí stejného světa
Dnes mě baví ještě jedna možnost.
Že Room 27 a psaní možná nikdy nebyly tak protikladné cesty, jak se na první pohled zdá.
Když si čtu svůj starý popis klubu, není v něm skoro nic z jazyka klasického podnikání. Je tam světlo. Tma. Film. Ticho. Anonymita. Sexualita. Touha po prostoru, kde člověk na chvíli nemusí být někým.
To jsou témata.
To jsou obrazy.
To jsou přesně věci, ze kterých stavím svoje příběhy.
Možná jsem tedy chvíli zkoušel postavit jeden ze svých vnitřních světů z cihel, sedaček a dveří.
A když se to nepodařilo, vrátil jsem se k materiálu, se kterým pracuju přirozeněji.
Ke slovům.
Tehdy jsem ještě nevěděl, kolik toho napíšu
Na konci roku 2024 jsem psal o Usuš své vlasy jako o příběhu, který už má tvar, ale čeká na dokončení.
To je dnes skoro zvláštní číst.
Stejně jako moje otevírání a zase zavírání Chlapců z Brassai Sámuel Utca. Nebo přemýšlení nad ArtForkem. V těch textech je ještě člověk, který má kolem sebe své světy, ale neví, jak velkou část života jim nakonec odevzdá.
Dnes už vím, že rozhodnutí dát tvorbě prostor neskončilo jedním rukopisem.
Právě naopak.
Najednou začalo být možné ty věci vyndávat ven jednu po druhé.
A možná jsem přesně to potřeboval.
Nemyslím si, že bych si vybral bezpečně
Vzít si půjčku na klub není bezpečné rozhodnutí.
Odejít z práce není bezpečné rozhodnutí.
A použít peníze a čas k tomu, aby člověk zkusil stát na vlastních tvůrčích nohách, také ne.
Nechci proto z tohoto příběhu dělat motivační poučku typu: Následujte sen a vesmír vám otevře dveře.
Mně totiž jedny dveře naopak zavřel.
Prostor dostal někdo jiný.
To je celé.
A možná právě proto mě ten příběh zajímá.
Protože někdy člověk nepotřebuje, aby se mu otevřela další možnost. Potřebuje, aby jedna z těch možností, mezi kterými pořád stojí, prostě zmizela.
Jedna budoucnost se neuskutečnila
Room 27 mohl existovat.
Mohl jsem dnes řešit provoz, návštěvnost, personál, nájem, úklid, technologie, pravidla, dodavatele a stovku dalších věcí, které k fyzickému prostoru patří.
Nevím, jestli by fungoval.
Nevím, jestli bych byl šťastný.
Nevím ani, jestli by po půl roce nezjistil, že jsem si vytvořil další práci, která mi znovu bere právě ten čas, po kterém jsem toužil.
Ta budoucnost prostě nenastala.
Místo ní přišla jiná.
Začal jsem žít mnohem víc jako člověk, který píše, vydává, skládá svoje světy dohromady a zkouší zjistit, jestli je možné postavit život kolem tvorby.
A tak jsem si nakonec opravdu koupil něco pro psaní
Čas.
Tohle je asi nejpřesnější způsob, jak ten příběh dnes popsat.
Půjčku jsem si vzal na klub.
Když jsem si ji bral, už jsem ale vedle Room 27 položil také psaní.
A pak osud, náhoda nebo prostě rozhodnutí někoho, kdo přiděloval prostor, jednu z těch dvou cest odstranily.
Zůstala druhá.
Tak jsem po ní šel.
Když dnes čtu svoje staré zápisky, nepřipadá mi proto nejzajímavější, že jsem chtěl otevřít klub a neotevřel ho.
Zajímavější je, že jsem už tehdy ve skutečnosti stál před otázkou, čemu konečně dovolím zabrat hlavní místo ve svém životě.
Odpověď nakonec nepřišla ode mě.
Ale přijal jsem ji.
A začal psát.
-
Poznámka o použití AI
Při přípravě tohoto článku jsem využil AI jako redakční a organizační nástroj. Pomohla mi propojit několik mých starších zápisků z let 2024 a 2025 s dnešním pohledem a sestavit z nich časově souvislý příběh. Osobní události, vzpomínky, rozhodnutí, projekty i jejich dnešní interpretace jsou moje.
